Bedýnka č. 2

Není překvapivé, že existují velké rozdíly ve způsobu, jakým se různí jedinci adaptují na tréninkovou zátěž. Někteří reagují pozitivně téměř na jakýkoli tréninkový podnět, jiní se naopak zdají být prakticky netrénovatelní. Pozoruhodným příspěvkem k tomuto tématu je nedávná studie kanadských vědců z Queens’s University a University of Ottawa věnovaná individuálním odlišnostem v adaptacích na rozdílné typy tréninku. 21 zdravých mužů a žen absolvovalo dva třítýdenní tréninkové bloky oddělené tříměsíční pauzou, přičemž v každém bloku podstoupili čtyřikrát týdně velmi odlišný trénink. Jednou šlo o třicetiminutové šlapání na cyklotrenažéru při relativně nízké intenzitě, podruhé o sérii osmi velmi intenzivních dvacetivteřinových intervalů oddělených desetivteřinovými pauzami. V obou případech byl sledován vliv tréninku na hodnoty VO₂max, laktátového prahu a submaximální tepové frekvence. Navzdory značně odlišným individuálním reakcím vedly oba druhy tréninku v průměru k podobným výsledků. (To se nám zdá samo o sobě velmi zajímavé a možnostem využití krátkých intenzivních intervalů ve vytrvalostním tréninku se ještě budeme v budoucnu podrobněji věnovat.) Pravděpodobně nejzajímavějším výsledkem však bylo, že mezi 21 sledovanými jedinci se nenašel nikdo, kdo by se nedokázal na základě jednoho nebo druhého typu tréninku zlepšit alespoň v jednom ze sledovaných parametrů. Někteří se zlepšili jak na základě vytrvalostního tréninku, tak po sprinterských intervalech, jiní pozitivně reagovali pouze na určitý typ zátěže, ale nějakým způsobem a alespoň v něčem se dokázal zlepšit každý. Zdá se tedy, že s takzvaně netrénovatelnými jedinci to není tak jednoduché. Je možné, že doposud pouze netrénovali způsobem, který by jim vyhovoval. Bohužel však zatím nemáme k dispozici žádný jednoduchý postup jak určit, pro koho je ten který trénink správný, a v podstatě jsme odkázáni na metodu pokusů a omylů. (K výše uvedené studii a obecně k tématu netrénovatelnosti doporučujeme přehledný a solidně podložený článek Gretchen Reynoldsové publikovaný na stránkách The New York Times.)

Čím může být pro běžce zajímavá FC Barcelona? Především prací s mládeží a způsobem, jakým vychovávají své talenty. Jak upozorňuje Tomáš Linder ve starším článku pro Respekt, většina hráčů základní sestavy prošla jejich vlastní akademií, přičemž až do šestnácti let se v ní nevěnovali prakticky ničemu jinému než pilování techniky a práci s míčem. Stejně tak v běhu nemá smysl dřív jak v dorostu začínat se systematickým intenzivním tréninkem. Mladší děti by si měly spíše hrát, zlepšovat běžeckou techniku, rozvíjet pohybové dovednosti a získávat obecnou fyzickou zdatnost. (Blíže se tomuto tématu autor Bedýnky věnoval loni v článku pro behej.com.) Na zajímavou souvislost tréninku keňských běžců a barcelonských fotbalistů pak upozornil Ed Smith. V obou případech nejlepší a nejzkušenější sportovci předávají své zkušenosti svým mladším kolegům. Začínající běžci a fotbalisté mají možnost trénovat spolu s jedněmi z nejlepších atletů na světě a učit se od nich. Není zde žádná diskontinuita a elita netvoří uzavřenou skupinu, k níž by ostatní mohli pouze obdivně vzhlížet. Jedni se učí od druhých v neutuchající touze dosáhnout mistrovství v tom, co dělají.

Na podzim loňského roku vznikla za podpory celé řady předních vytrvalostních sportovců iniciativa Clean Sport Collective. Navzdory pochybnostem o tom, kolik toho lze podobným způsobem dokázat, jsme přesvědčeni, že stojí za to opakovaně říkat, že chceme, aby náš sport byl čistý, a sami o to budeme v maximální možné míře usilovat. Zdaleka nejde jen o to, že doping lidem „boří jejich sny a ničí představu, která dělá sport jedinečným, představu, že se tvrdá práce vyplatí,“ jak ve svém skvělém textu říká americký trenér Steve Magness. Jedním ze základních principů sportu je dobrovolné přijetí překážek a omezení, která nejsou nezbytná a která sami sobě klademe. Zákaz užívání nepovolených podpůrných látek nepochybně jedním z takových omezení je. Pokud tato omezení nedodržujeme a překážky obcházíme, přibližujeme tím sice sport reálnému životu, ale zároveň nabouráváme samotnou jeho podstatu. Nelze jen čekat a doufat, že si velké sportovní firmy a organizace časem usmyslí, že jim nezáleží jen na penězích a nadále budou podporovat pouze čisté sportovce a sport bez dopingu. Je třeba zároveň neustále vytvářet tlak zdola, o dopingu hovořit a ovlivňovat obecné povědomí o tom, co je správné a co by mělo být normou.