Emil Zátopek a jeho vytrvalecké časy

Rick Broadbent: Endurance. The Extraordinary Life and Times of Emil Zátopek (London: Bloomsbury, 2016).

–––

Dne 21. dubna 2016 v Británii vyšly hned dvě obsáhlé knihy o legendárním běžci z východní Evropy, Emilu Zátopkovi. V obou případech (tím druhým je Askwithova Today We Die a Little: The Rise & Fall of Emil Zátopek, Olympic Legend) jde o první (a druhý) netuzemský pokus Emila demytizovat, pochopit jeho komplikovanou osobnost i kontext doby. Jedna kniha se chlubí jedinečným („unparalleled“), druhá výjimečným („extraordinary“) přístupem k (nejen) českým pamětníkům včetně manželky Dany Zátopkové a obě se opírají o hromadu ověřených fakt. Po katastrofálně zjednodušeném zpracování Zátopkova příběhu v bosonohé bibli (Christopher McDougall: Zrozeni k běhu, Mladá Fronta, 2011), jež pohříchu slouží jako hlavní zdroj informací o Zátopkovi i pro mnohé české čtenáře, a Echenozově novele Běhat (Mladá Fronta, 2009), která si ani faktografické ambice neklade, se tak konečně objevuje (objevují) poctivě zpracovaná cizojazyčná biografie. Zatímco v anglosaském světě by otázku prvenství musela rozsoudit cílová fotografie, na český trh z těchto knih přišla jako první Endurance: The Extraordinary Life and Times of Emil Zátopek (česky Vytrvalost: Pozoruhodný život a doba Emila Zátopka, Slovart, 2016, přel. Pavel Kreuziger). Co nám, zátopkovskou horečkou již poněkud přesyceným, může nabídnout?

Do knihy doslova vlétáme společně s Ronem Clarkem na palubě letadla v očekávání slavné scény s předáním medaile (rok 1966). Letmo padne jméno Zátopek, poté se vrátíme na začátek Clarkovy kariéry, objeví se jedna zábavná historka s Emilem v hlavní roli, poté Rona sledujeme do sportovního důchodu, opět se přesuneme zpátky v čase, tentokrát už se konečně objeví záhadný balíček s medailí, a pak Clarke více či méně šťastně umírá (v roce 2015). To, jak je vystavěna první kapitola, je charakteristické pro celé dílo. Sleduje mnoho bočních linií a neustále skáče z místa na místo i v čase, často působí nesoudržně až chaoticky (přiznávám, že jsem se občas lehce ztrácel). Vzhledem k záběru díla je ovšem otázka, zda by vůbec šlo strukturovat lépe.

Endurance totiž není jen o Zátopkovi. Pokud v něčem předčí konkurenci a jestli něčím může obohatit českého čtenáře, je to právě zasazení do kontextu Emilových hlavních soupeřů a dalších současníků. Hodně prostoru dostávají chladný Viljo Heino, věčně druhý Alain Mimoun, znovuzrozený Jim Peters, enfant terrible britského běhu Gordon Pirie, rozervaný Vladimir Kuc, či již zmiňovaný smolař Ron Clarke. I Roger Bannister si užije své necelé 4 minuty slávy. Jejich příběhy se prolínají a nakonec po sobě zanechají přehlednou mapu vytrvaleckého světa padesátých let (přinejmenším po druhém přečtení už do sebe opravdu vše zapadne).

Ještě větší roli ale ve vyprávění hraje Jan Haluza – v zásadě jediný trenér Zátopka, který trenéra nikdy neměl. Na jeho paralelním, ovšem od Emilova diametrálně odlišném osudu Broadbent přibližuje krutou i komplikovanou dobu čtyřicátých a padesátých let v Československu, která tak po Emilovi a jeho soupeřích tvoří třetí těžiště knihy. Autor si neklade ambici ji dokonale vysvětlit, ale není povrchní a hlavnímu příběhu poskytuje kvalitní pozadí. Spíše nepřímo a v hrubších obrysech je v knize nastíněna i poválečná Velká Británie.

Jak je však na závodícího Zátopka i raně komunistické Československo dost prostoru (léta 1945–1958 zabírají přes dvě třetiny celkové délky), tak se Broadbent do sportovního důchodu odešedšímu Emilovi a jeho zemi nevěnuje dostatečně ani do šířky (dvě útlé kapitolky z dvaceti), ani do hloubky. Prvních deset let po skončení kariéry není ani zmíněno, Pražské jaro je zpracováno dosti popisně, pasáže ze zbytku života pak jsou patrně nejslabším místem knihy – anekdotický způsob vyprávění, adekvátní pro období, kdy se pořád něco dělo (často více věcí současně), není pro třicet let potupy, chátrání a následné rehabilitace příliš vhodný. Nadhazuje otázky a útržkovitá svědectví (včetně citací z archivů StB), ale už pořádně nepátrá po odpovědích.

Jaký byl Emil Zátopek jako člověk? Broadbent se na to pochopitelně ptá a poctivě snaží odpovědět. Hledá kontroverze, spekuluje o morální integritě, nabízí situace, kdy slavný atlet nemusel, ale jednal, či mohl, ale nejednal – v pozitivním i negativním smyslu. Jsou to ovšem střípky, navíc rozeseté po celé knize. V tomto ohledu jde Askwith mnohem dál a i jeho snaha působí důvěryhodnějším dojmem.

Celkově se kniha Endurance čte dobře (i přes zmíněné matoucí dějové skoky). Autor je nepochybně dobrý vypravěč a především novinář, umně kombinuje fakta a poutavé lidské příběhy. Zejména zpracování závodů (a atletických sezón) je perfektní – bohaté na výsledky, mezičasy i pořadí, ale zároveň napínavě líčené (častokrát z různých úst). Osobně bych uvítal o něco souvislejší vyprávění, ale to je asi otázka vkusu. Určitě lze říct, že Broadbent stylisticky i obsahově převyšuje standard běžecké literatury, která u nás v poslední době vychází. Ovšem který z cizojazyčných „Zátopků“ (Echenoz, Askwith, Broadbent) je nejlepší, to bych si rozhodovat netroufal. A snad ani nemusím, protože se podle mě výborně doplňují a vůbec nezaostávají za českými pokusy (pokud je dokonce nepředčí).

P.S.: Co lze, poněkud hnidopišsky a nacionalisticky, Broadbentovi vytknout, jsou četné chyby v diakritice u českých jmen. Emilův bratr se tak jmenuje Jirik, biografii v padesátých letech píše František Kožik, mezi kolegy běžci se objevují Milan Svajgr a výprodejový Tomáš Sale. Poměrně lehkovážně navíc zaměňuje pojmy český a československý či sovětský a ruský – to v mnoha případech jde, v jiných už ne tolik (např. „Český olympijský výbor“ v sedmdesátých letech, „Rusko by mělo být vyloučeno z her v Mexiku.“). Ani jedno není závažným nedostatkem a nijak nesnižuje požitek z četby, ale do jisté míry to svědčí o nedůslednosti či ledabylosti.

Poznámka 1: Tato recenze vychází z anglického originálu.

Poznámka 2: V červenci vyšla další zátopkovská biografie, Quicksilver: The Mercurial Emil Zátopek od Pata Butchera. Nečetl jsem ji, tudíž nemohu srovnávat.