První dámy Bostonu
Amby Burfoot: First Ladies of Running (New York: Rodale, 2016).
–––
Běžet o závod: to je možná nejprostší forma sportovní soutěže, která se vyskytuje snad v každé kultuře. Přesto se oficiální závody až donedávna (přinejmenším v naší civilizaci) jaksi týkaly jen jedné poloviny lidského pokolení – o té druhé se zpravidla mlčelo. Dnes jsme už jinde: předpoklad, že osoby ženského pohlaví by nejspíš bídně zemřely nebo by si nevratně poškodily reprodukční orgány, kdyby měly uběhnout trasu delší než 400 metrů, byl empiricky vyvrácen a nahrazen mnohem produktivnějšími debatami o tom, jak uznávat ženské rekordy a vyhlašovat kategorie, případně jestli je fér, že účastnice Velké kunratické mají na rozdíl od mužů volbu dvou tratí. Běhání je zkrátka docela rovnostářský sport a na trať většiny veřejných závodů dnes mohou svorně vyběhnout závodníci i závodnice všech věkových a výkonnostních úrovní.
Tento posun ovšem nenastal sám od sebe. Kniha First Ladies of Running od Ambyho Burfoota představuje dvaadvacet běžkyň, které svým úsilím k dnešnímu utěšenému stavu přispěly. Pro pořádek je třeba podotknout, že se nejedná o všeobecné dějiny ženského běhu – kniha popisuje situaci v USA, konkrétně v 60. až 90. letech minulého století (od let, kdy běžkyně bojovaly o právo vůbec startovat, po první olympijské maratony), a výsadní roli tu hraje bostonský maraton – to vše je z pohledu autora docela logická a příhodná volba. Amby Burfoot totiž není v oblasti sportovní publicistiky ani běhání žádný nýmand – od roku 1978 píše pro časopis Runner’s World (léta byl dokonce šéfredaktorem), má maratonský osobák 2:14, v roce 1968 bostonský maraton sám vyhrál (krom toho byl spolubydlícím a mentorem čtyřnásobného vítěze Billa Rodgerse). Pohybuje se tedy po velmi jisté půdě, většinu hrdinek své knihy dobře zná a na výsledku je to vidět. Jako autor má text pevně v ruce, aniž by do něj jakkoli rušivě protlačoval svoje názory – až na krátký úvod je všechen prostor věnován samotným běžkyním a snad jedinou diskutabilní (ač přesvědčivě zdůvodněnou) autorskou volbou může být zařazení kapitolky o Oprah Winfreyové, která svým maratonským výkonem a motivací mezi ostatními dámami poněkud vyčnívá. Aby nebyla kniha úplně ochuzena o ty význačné běžkyně, které se do výběru nevešly, uvádí autor v závěru zhuštěný přehled dalších pozoruhodných výkonů.
Ze zvoleného formátu knihy vyplývá většina jejích kladů a omezení. Krátké kapitoly neumožňují autorovi jít úplně do hloubky, nicméně Burfoot umí v kariéře běžkyň spolehlivě rozeznat formativní vlivy a důležité momenty; tu a tam přihodí i veselou příhodu, o jaké není v „dřevních dobách“ nikdy nouze (vděčná je třeba Bobbi Gibbová, která se jednou omylem zaběhla do Mexika, což pak velmi obtížně vysvětlovala celníkům, nebo trenér Doris Brownové, jenž svým svěřenkyním těsně před startem čtyřstovky v dobré víře nutil co nejvíc jídla). Kniha nemá jednotící dějovou linku a určité motivy se nevyhnutelně začnou opakovat. Jenže právě v tom je i její síla – na příkladu řádky běžkyň si uděláme poměrně ucelený obrázek o tehdejší americké běžecké scéně. Tady by bylo neobyčejně zajímavé srovnat poměry v USA se situací v Československu, resp. východním bloku, kde měla emancipace (i ta sportovní) jinou dynamiku – o něčem vypovídá i to, že americké běžkyně se na mezinárodních soutěžích „svalnatých Východoevropanek“ často trochu bály.
Většina běžců zajímajících se o dějiny svého sportu si vybaví slavnou sérii fotografií, na níž se rozzuřený pořadatel bostonského maratonu pokouší zastavit překvapenou běžkyni a strhnout jí z teplákovky startovní číslo (načež je promptně odmrštěn statným kladivářem, takže otřesená závodnice může pokračovat v pohnuté cestě do cíle). Kdo by čekal, že se v knize dočte o mnoha dalších podobných či ještě drsnějších incidentech, bude asi zklamán. Příhoda Kathrine Switzerové je minimálně mezi vybranými běžkyněmi zdaleka nejdramatičtější.
Valná většina běžkyň představených v knize vzpomíná, že je spoluběžci i blízcí podporovali a povzbuzovali a že soupeři s jejich účastí (někdy pravidlům odporující) nemívali naprosto žádný problém. Americké průkopnice nečelily ani tak otevřenému odporu, jako spíš zdánlivě banálním překážkám: zvyku, setrvačnosti, nesmyslně zkostnatělým pravidlům, absenci tréninkového zázemí. A alespoň podle svých slov se většinou nesnažily na sebe upozorňovat či komusi cosi dokazovat; prostě je stejně jako jejich mužské protějšky bavilo běhat a chtěly si vyzkoušet, jak zvládnou závod. V tomto ohledu je kniha oslavou obyčejnosti – v tom nejlepším slova smyslu a přesto, že v knize popisované výkony rozhodně obyčejné nebyly.
Neméně poutavé je sledovat, jak rychle se dosud nemyslitelné stalo všeobecně přijímaným a jakým tempem se výkony zlepšovaly. V těchto paralelních dějinách nenajdeme absolutní prvenství, ale zato jsme svědky ohromného pokroku, jaký v historii mužského běhání možná nemá obdoby; jako by v těch několika desetiletích čas ubíhal rychleji. I když se mezitím tolik změnilo a v Bostonu už dvacet let vítězí skoro výhradně závodnice z Keni a Etiopie, jedno pojítko s minulostí přece zůstává: Kathrine Switzerová totiž u příležitosti padesátiletého výročí svého historického maratonu Boston běžela i letos, v sedmdesáti letech – s číslem 261, zrovna jako tehdy.