Bedýnka č. 1

V Bedýnkách vám budeme pravidelně přinášet komentované odkazy na běžecké čtení, které podle redakce časopisu B stojí za to. Tady je první z nich.

–––

Pravděpodobně jen velmi málo běžců má protahování v lásce. Většina z nás k němu přistupuje jako k nutnému zlu v domění, že jeho prostřednictvím zvýší svou výkonnost, napomohou regeneraci a předejdou zraněním. Claire Baxterová a kol. v přehledovém článku publikovaném na konci loňského roku ukazují, že v podstatě nic z toho není pravda. O nevhodnosti statického strečinku před výkonem se ví už poměrně dlouho, zajímavá jsou tak především další zjištění, která autoři ve svém článku shrnují. Zdá se, že ani dynamický strečink před výkonem nepřináší vytrvalostním běžcům žádné výhody, nicméně v této oblasti bylo zatím provedeno jen velmi málo studií. Naopak opakovaně prokázána byla souvislost svalové a šlachové tuhosti s lepší ekonomikou běhu (obvykle to bývá vysvětlováno větší stabilitou pánve a sníženým výdejem energie na udržování rovnováhy při došlapu). Dobří běžci bývají často značně neohební. (Pozoruhodná je např. studie jihoafrických vědců z týmu Michaela Posthumuse, kteří zjistli lepší ekonomiku běhu u jedinců nesoucích variantu genu COL5A1 způsobující zvýšenou tuhost svalů a šlach.) Všechny studie věnované vlivu strečinku na bolest svalů po zátěži se shodují v tom, že strečink nedokáže tuto bolest ani zkrátit ani snížit její intenzitu. Rovněž se neprokázala žádná pozitivní role protahování při prevenci běžeckých zranění. Co tedy dělat? Jako rozcvičení lze doporučit rozklusání s postupně se zvyšující intenzitou. Pro snížení bolesti svalů po zátěži lze využít např. masáže nebo ledování. Pokud chcete předejít zraněním, je třeba dbát na dobrou techniku běhu, rozumně plánovat trénink a věnovat dostatek času vhodné regeneraci. Nechceme však nikoho od protahování zcela odrazovat nebo jej zakazovat, jen je dobré si být vědom toho, že jeho přínosy pro vytrvalostní běžce jsou značně omezené, nebo vůbec žádné.

Lze si běháním vyčistit hlavu? Jaké jsou účinky běhu na činnost mozku a co v něm běh způsobuje? Melissa Dahlová se ve svém článku pro rubriku Science of Us časopisu New York Magazine snaží odpovědi na tyto otázky alespoň naznačit. Patrně nejvíce fascinující z jí zmiňovaných neurovědeckých poznatků je skutečnost, že i v dospělosti mohou v mozku vznikat nové neurony, přičemž jediným známým spouštěčem tohoto mechanismu je intenzivní aerobní cvičení. Navíc místem, kde tyto nové neurony vznikají, je hipokampus, oblast mozku spojovaná s učením a pamětí. Další změnou, ke které při delším aerobním cvičení v mozku dochází, je větší prokrvení čelního laloku mozkového zodpovědného mimo jiné za volní pohyby, rozhodování a plánování budoucnosti, a také za zvládání emocí. Právě vlivu běhu na emoční regulaci se ve své loni publikované studii věnovala Emily E. Bernsteinová spolu s kolegou Richardem J. McNallym. Výsledkem jejich práce bylo zjištění, že jedinci, kteří absolvovali třicetiminutový klus, se lépe vypořádávali s negativními emocemi než ti, kteří se po stejně dlouhou dobu pouze protahovali. Už jen kvůli tomu bychom si mohli myslet, že je lepší chodit běhat ráno, nežli to odkládat až na večer.

U neurovědy zůstaneme i v případě posledního odkazu. J. B. MacKinnon napsal pro časopis Nautilus obsáhlý profil jednoho z nejlepších lezců světa Alexe Honnolda. Zvláštní pozornost v něm věnuje práci Jane Josephové, která pomocí funkční magnetické rezonance sledovala, jakým způsobem reaguje Honnoldův mozek na vzrušující a zneklidňující podněty. Klíčovou pro pochopení Alexových výjimečných výkonů je totiž skutečnost, jak fuguje jeho amygdala, část mozku podílející se na emočním podmiňování (včetně podmiňování strachu) a na formování dlouhodobé paměti v procesu konsolidace a rekonsolidace. Ukázalo se, že i v případě silných podnětů vyvolávajících strach a rozrušení zůstává prakticky neaktivní. Ještě zajímavější však je, že díky tomu dokáže účinně zpracovávat i vzpomínky vyvolávající strach a obavy, v jeho případě především zpětně analyzovat vylezené cesty a také v duchu procházet všechny myslitelné varianty cest plánovaných. Stává se tak skvěle připraveným na situace, v nichž se může v budoucnu ocitnout, protože většinu z nich už dříve prožil a dokázal se s nimi vyrovnat. To je cesta, po níž se můžeme vydat i my ostatní (a nepochybně je to také jeden z důvodů, proč čteme).