289

Poslední část povídkového filmu Viděno osmi se jmenuje „The Longest“. Samotný název není tak jednoznačný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde o závod, který vše zakončí, poslední závod her. Není však nejdelším ten den, kdy se nic neděje, den, který nastal po atentátu, den, o který byl odložen závěrečný maratonský závod?

Jsme na pokoji s běžcem Ronem Hillem. Kdyby vše bylo podle původního harmonogramu, už by běžel, bojoval a pral se s časem a soupeři. Zatím ale vidíme polonahého běžce s knížkou, sledujeme zátiší na pokoji v olympijské vesnici a posloucháme jeho slova.

„Musel jsem se od toho všeho odstřihnout, a pokud možno na to vůbec nemyslet. Nechci myslet na události, které se staly, protože by se mnou nejspíš otřásly. Chci se od toho prostě držet dál. Jsem tu jen kvůli jedné věci: abych běžel maraton, a cokoli by mě od toho mohlo rozptýlit… o tom prostě nechci vědět. Víte, i samotná vesnice, než k tomu došlo, ten obří stadion a barvy a takové věci… Kvůli tomu tady nejsem. Jsem tu proto, abych běžel maraton, tečka.“

Ano, jen běžet maraton, tečka. Ale on neběží, sedí a zkouší si číst. Blízko stojí jiný Brit, režisér John Schlesinger, malý muž bez zájmu o sport. To jemu byl Britskou amatérskou atletickou asociací doporučen jeho nynější objekt běžec Ron Hill.

Schlesinger jako jediný z osmi tvůrců nejenže ve svém příspěvku reflektuje události atentátu, ale také začal točit dlouho před samotnými olympijskými hrami v Mnichově. Celý příběh tak rámuje Hillův trénink v okolí jeho domu v Lancashire.

Režisér svoji motivaci vysvětluje v úvodu filmu takto: „Fascinovalo mě individuální úsilí maratonského běžce, jenž léta osaměle trénoval na šestadvacetimílový závod, a nakonec musel čelit mnohem většímu boji, než byl samotný závod.“

Úsilí ustoupilo a zůstalo jen osamění. Marná snaha nemyslet. Hill přijel jako favorit, a jako správný favorit to o sobě věděl.

„Z mého pohledu jsem favorit závodu já. Myslím, že je potřeba nastoupit k závodu s tímto přístupem. Pokud tedy nevyhraju, bude existovat důvod, proč jsem nevyhrál. Nebude to výmluva, bude to mít racionální vysvětlení. Nejtěžší bude doma pohlédnout do očí lidem, kteří očekávají mé vítězství. A já řeknu: smůla, to víte, zkusím to zase příště.“

Poté už moc hlasů neuslyšíme, dál vidíme už jen souboj. Souboj běžců s městem, souboj města s událostmi, které se zde odehrály – jsou připomínány podél trati a neustále se vracejí v záběrech, podobně jako myšlenky v hlavě.

Marná snaha nemyslet. Jen běžet. Vše tak snadné a nemožné zároveň. Nikdo už není v klidu, všechny hlavy a myšlenky zůstaly o den zpět. I tak ale běží. Závodníci se rozběhnou, obkrouží úvodní kolo na dráze mnichovského stadiónu a vydají se do města.

Celý záznam běhu je víc než abstraktní. Jde o zachycení stavu – nejen stavu mysli běžce Rona Hilla či jeho vizuálního vnímání, ale vše je rozkročené výrazně šířeji. Podrobně sledujeme sled do sebe prostříhávaných mikrodramat jak z trati, tak jejího širšího okolí. Režisér skoky rozšiřuje svůj záběr, aby pak vše náhle přerušil přesným detailem a znovu postoupil ještě dál. Ukrajuje metry společně s běžci, občas si zaběhne, zabloudí a dovolí si i to, co běžec nemůže. Zastaví se a počká. Je to lovec, který přesně zná svůj terén. Nebojí se kombinace špíny, kdy v záběrech nechává filmovou a televizní techniku a zároveň vše prostříhává precizní kompozicí, kdy víte, že to jsou záběry, u nichž stálo množství energie nejen vše vymyslet, ale i natočit. Stále pronásleduje svůj objekt, muže, který měl vyhrát, jenže se trápí v poli běžců, v jeden moment se dokonce ztratí a ocitne se zpět u sebe doma. Běží domů, všichni, kdo někdy běželi, buď utíkali, nebo se vraceli. Hill myslí na domov a uprostřed trápení tak uniká na místa, která dobře zná.

Bolest zde viděná je najednou jiná. Nikdo nepláče, jen po doběhu tiše vydechuje a dívá se před sebe. Co vidí? Vidí sám sebe, jak doběhne domů a před dveřmi si sedne a sundá si boty.

Ron Hill v Mnichově běžel domů a John Schlesinger, tenhle malý muž, neběžec s doutníkem to vše věděl. Dřív než závod začal.

–––

The Longest
(poslední část povídkového filmu Viděno osmi, 1973)

Scénář: John Schlesinger
Režie: John Schlesinger
Pomocná režie: Jim Clark
Kamera: Arthur Wooster
Druhá kamera: Atze Glanert
Střih: Jim Clark
Zvuk: Rene Borsewitz, Gerry Humphries
Výkonná produkce: David L. Wolper
Producent: Stan Margulies
Vedoucí výroby: Udo Graf Lambsdorff

–––

Text Tomáše Luňáka věnovaný filmu „The Longest“ vyšel poprvé v pátém čísle časopisu B (jaro 2018).