Anna Gavendová

V době určité radosti, kdy už je nové číslo v tiskárně, přicházejí také zprávy, že ne všichni, kdo do něj významně přispěli, jej otevřou a začtou se do příběhů jak těch, co sami zažili, tak ostatních. V rámci komunikace nad adresami, komu všemu výtisky rozeslat, mi Jan Sýkora napsal: „Asi už víš, že umřela Anička Gavendová, trenérka OB z Třince.“ Nevěděl jsem.

Asi metr ode mě je velká taška plná materiálů, které nafotil její muž, Ota Gavenda, taška, kterou jsem si odvezl z návštěvy v Třinci. Návštěva to byla první a dnes už vím, že poslední. Během ní jsem jen žasl nad její laskavostí a pohostinností, a také nad domácím bohatstvím v podobě nekonečného archivu historie orientačního běhu, pozůstalosti jejího muže. Anna byla na většině jeho fotografií. Byla nepřehlédnutelná, sebevědomá až přísná. Zaujetí ve výrazu a zvědavost v očích byly přítomny i v pokoji, kde jsme seděli. Odvážel jsem si nejen materiály do chystaného čísla, staré filmové pásy určené k digitalizaci, ale také téma na fotografickou knihu mapující tvorbu Oty Gavendy, kterou by doplnil rozhovor s Aničkou o jejich životě. Život se uzavřel a k naplnění našich plánů nedojde. I tak mi těch pár hodin dovolilo poznat, jaké to je prožít život s orientačním během a neztratit se. Všichni, kdo měli možnost Aničku Gavendovou lépe poznat, určitě ví víc. To je dobře. Ani já nezapomenu.

Děkuji a upřímnou soustrast.