Bedýnka č. 3

Jan Havlíček
11. březen 2017

Nelze říct, že by nám technologické vymoženosti jako sporttestery, chytré hodinky, GPS a další v tréninku nebyly vůbec k ničemu. Mohou nám napomoct rozpoznat stavy, kdy něco není v pořádku (nemoc, přetrénování), začátečníkům pravděpodobně pomohou k tomu, aby jejich tréninkové úsilí bylo vyrovnanější, a nelze opomenout ani jejich motivační a psychologickou roli. Přesto se až příliš často zapomíná na to, že jedním z hlavních cílů tréninku je naučit se naslouchat vlastnímu tělu, vnímat, jakým způsobem reaguje na zátěž, a na základě takto získaných zkušeností s ním umět pracovat jak v tréninku, tak při závodě. Přitom pro trénink jako takový není technologie nijak nezbytná. Johnson et al. aktuálně publikovali studii, v níž ukazují, že trénink s pomocí měření tepové frekvence a trénink řízený pouze na základě vnímání vynaloženého úsilí vede prakticky ke stejným výsledkům (sledovány byly změny BMI, VO2max a výkonu při dvanáctiminutovém Cooperově testu na základě šestitýdenního tréninku). Především psychologickým aspektům naší závislosti na technologických hračkách se pak věnuje Brad Stulberg v článku pro časopis Outside. Data, která nám chytré hodinky poskytují, jsou nepochybně zajímavá a užitečná, pokud se na ně však příliš soustředíme, rozptylují naši pozornost a odvádějí ji od toho nejdůležitějšího, od běhu samotného.

Skvělý článek Johna Branche věnovaný Fastest Known Times (FKTs) sice vyšel na webu The New York Times už v srpnu 2015, ale na své aktuálnosti stále nic neztratil. Velmi dobře popisuje nejen, co je na FKTs tak fascinujícího, že lákají čím dál víc vynikajících běžců, ale především otázky, které v souvislosti s FKTs nutně vyvstávají, otázky ohledně stanovení trasy, míry podpory, regulérnosti jednotlivých pokusů a další. V Čechách nás tato debata do značné míry stále ještě čeká, i proto se chceme tomuto tématu podrobněji věnovat v připravovaném čtvrtém čísle časopisu B (jaro 2017).

Prvního března vyrazil Rickey Gates z Charlestonu v Jižní Karolíně na pěší pouť napříč Amerikou. Přibližně pět měsíců, 6400 km cesty po linii spojující východní a západní pobřeží, protínající mapu Spojených států zhruba ve třetině výšky od jejího spodního okraje. Jižní Karolína, Tennessee, Alabama, Arkansas, Oklahoma, Colorado, Utah, Nevada, Kalifornie. „Food, miles, food, shelter. Repeat.“

Jan Havlíček – @jan_havlicek

Jan Havlíček je redaktorem časopisu B.