Bedýnka č. 4
Jarní maratonská sezóna se pomalu chýlí ke konci, přesto má smysl věnovat pozornost statistickým analýzám, které na základě dat z velkých městských maratonů dělá Barry Smyth (nejnověji z letošního Bostonu). Za pozornost stojí především loňský příspěvek na téma, co to znamená přepálit při maratonu začátek. Obecně lze říct, že závodníci, kteří začínají příliš rychle, dosahují v průměru pomalejších časů než ti, kdo rozběhnou závod volněji. S rychlým začátkem se zároveň zvyšuje pravděpodobnost toho, že narazíte do maratonské zdi (stejně jako více než 50 % účastníků maratonu v Chicagu, pro něž nejrychlejší částí závodu bylo prvních 5 km). V principu je to prosté, pokud ušetříte během prvních 10 km deset vteřin na kilometr, nebude vám to nic platné, když pak budete v závěru ztrácet na každém kilometru půl minuty a víc. Rychlost má své jasně dané limity, zpomalovat však lze téměř neomezeně. Jaká je tedy podle Barryho Smythe nejlepší strategie? Nasadit tempo odpovídající plánovanému cílovému času a držet. A když to nevyjde, zkusit to příště znovu. Nejvíc přepalují začátky ti, kdo běží svůj první maraton.
Úvahy o tom, zda nás běh činí svobodnými a zda lze utéct před vlastní minulostí, získávají za zdmi vězení zcela jinou váhu. Jak ukazuje Jesse Katz ve svém vynikajícím článku o maratonu konaném v nejstarší kalifornské věznici San Quentin, pro některé vězně je běh nepochybně vysvobozením, byť třeba jen dočasným, a také cestou k tomu, aby si opět dokázali vážit sebe samých. Jak říká jeden z vězňů, „tady můžete být svobodní pouze ve své vlastní mysli,“ a běh je jedním z prostředků, které nám pomáhají tuto svobodu získat. (Za zhlédnutí určitě stojí i krátký dokument R. J. Lodazy. Reportáž z loňského ročníku pak přinesl časopis Competitor.)
Běžec je vlastním dvojníkem, jenž z odstupu pozoruje své každodenní já, volně se pohybuje v jiném prostoru a čase, než je ten, ve kterém žijeme. V tom je běh podoben psaní. Joyce Carol Oatesová v dnes již klasickém eseji „To Invigorate Literary Mind, Start Moving Literary Feet“ napsaném pro The New York Times poukazuje na skutečnost, že právě to nám umožňuje zachovat si duševní zdraví a udržet si kontrolu (jakkoli iluzorní a dočasnou) nad sebou samými. Běh a psaní jsou pro ni dvěmi neoddělitenými činnostmi, kdy běh není odpočinkem či fyzickým únikem od intelektuálně náročného psaní, ale je jeho prostředkem a zdrojem. Jestliže díky běhu a psaní dokážeme z odstupu nahlížet na vlastní život a revidovat jej, tak běh pro Joyce Carol Oatesovou tuto funkci plní i ve vztahu k psaní samotnému. Psaní by pro ni bez běhu nebylo možné, nebo by bylo něčím úplně jiným.