Bedýnka č. 5
Německý trenér Ernst van Aaken zůstává poněkud opomíjen, přitom jeho nejslavnější svěřenec Harald Norpoth skončil druhý na 5000 m na olympiádě v Tokiu a osobní rekord na stejné trati měl 13:20. Van Aakenova tréninková metoda tak rozhodně stojí za pozornost a její shrnutí můžete nalézt například na webu Steva Magnesse The Science of Running. Celá metoda je postavena téměř výhradně na aerobní práci, velkých objemech a nízké intenzitě. Základem je maximální rozvoj aerobního energetického systému. Většina tréninků spočívá v lehkých bězích, které mohou být prokládány i chůzí. Maximální tréninkové tempo je cílové tempo závodu, na který se běžec připravuje, ovšem i při těchto trénincích je běžci dopřán dostatek času na regeneraci. Navzdory velkým objemům tak není organismus přetěžován a je minimalizováno nebezpečí zranění nebo přetrénování. Nepochybně to není cesta pro každého, ale zaručený recept na úspěch neexistuje, každý si musí najít způsob tréninku, který mu nejvíc vyhovuje, a van Aakenova metoda může být pro mnohé běžce i trenéry zajímavou inspirací. Před pražským maratonem jsme měli možnost hovořit Júkim Kawaučim a ukázalo se, že jeho způsob tréninku je velmi podobný van Aakenově. Většinu běhů odběhá ve volném tempu 4:30–5:00/km a pouze jednou týdně absolvuje intervalový trénink, kdy běhá úseky v maratonském, případně mírně rychlejším tempu. Na druhou stranu olympiádu v Tokiu vyhrál před Norpothem Bob Schul, kterého trénoval László Tábori, jehož tréninková metoda byla naprosto odlišná – založená na krátkých rychlých intervalech. (Nutno ovšem poznamenat, že v roce 1964 měl Bob Schul štěstí, že vydržel bez zranění až do olympiády, zatímco v jiných letech běžně býval zraněný i několikrát do roka.)
Kathryn Schulzové vděčíme za to, že nás upozornila na pozoruhodnou knihu profesora literatury na Virginia Tech Thomase Gardnera, Poverty Creek Journal. Schulzová ve svém textu pro The New Yorker správně upozorňuje na skutečnost, že občasné pokusy vědců dobrat se toho, na co běžci při běhu myslí, se omezují na poměrně banální zjištění (tempo, vzdálenost, pocity spojené s během, okolní prostředí). Podstatně lépe se to daří spisovatelům, ačkoli těch, kteří se běhu věnují, je jen velmi málo. Obecně pak je ve snaze o zachycení našich myšlenek a vědomí literatura mnohem úspěšnější než věda. Poverty Creek Journal je v této souvislosti podle Kathryn Schulzové zatím jedinou knihou, která ukazuje literární možnosti běžeckého tréninkového deníku. Thomas Gardner v 52 záznamech z roku 2012 popisuje nejen, co odběhal, ale také své pocity, pozorování a myšlenky s jednotlivými běhy spojené. Každý záznam sestává z jednoho odstavce, který představuje jeden běžecký okamžik spojený s jedním (jen výjimečně dvěma, případně žádným) literárním textem (Dickinsonová, Stevens, Frost, Bishopová, Heaney a další). Záznamy tak mají, podobně jako mysl běžce, několik navzájem se ovlivňujících a provázaných vrstev. Na jedné straně je vnější svět, příroda a smyslové vjemy spolu s během samotný, fyzickým úsilím a pocity s ním spojenými, na straně druhé pak svět vnitřní, psychické stavy, nálady a vzpomínky. To vše se střetává na rovině myšlení a reflexe, jejíž nedílnou součástí je i četba, neboť ta nám umožňuje vztáhnout naši jedinečnou zkušenost k obecnému. Gardnerovi se tak daří z popisů každodenních běhů v jejich pomíjivosti vytvořit krátké texty podobné básním, jež přetrvávají a v nichž se zrcadlí okolní svět i naše vlastní mysl. Navzdory bolesti, kterou přinášejí, totiž běh i literaturu miluje, a „co miluješ, je tvoje pravé dědictví“ (Ezra Pound, Canto LXXXI, přel. Anna Kareninová), můžeme-li ocitovat verš bezprostředně následující po dvojverší, které si Gardner vybral za motto své knihy.
Byla by škoda, pokud by zcela zapadl zajímavý nápad, s kterým loni v létě přišel americký výrobce běžeckého oblečení a vydavetel časopisu Meter Tracksmith: Run Cannonball Run, mapování míst, kde si běžci mohou zaplavat v přírodě. Sice to spojili s reklamou na trenýrky, ale v principu je to skvělá věc, běžet k vodě, zaplavat si a běžet dál. V létě se to přímo nabízí, ale není důvod omezovat se jen na pár nejteplejších měsíců v roce. Klasické krátké běžecké trenýrky schnou rychle, a ani mokré nepředstavují pro běh problém. V chladnějších dnech pak stačí, vzít si s sebou suché spodní prádlo na převlečení, samotným během se po koupeli zahřejete dostatečně.