Bedýnka č. 6

Jan Havlíček
03. prosinec 2017

Kdo z nás si vybaví jméno druhého muže letošního Berlínského maratonu, Etiopana Guye Adoly? Přitom dokázal držet krok s Eliudem Kipchogem až do 40. kilometru a nakonec zaběhl nejrychlejší maratonský debut v historii. Michael Crawley v příspěvku pro běžecký blog britského Guardianu správně poukazuje na skutečnost, že o afrických běžcích a běžkyních nevíme téměř nic, a to navzdory skvělým výkonům, které předvádějí. Jsme příliš pohodlní na to, abychom se je snažili rozlišovat, a povětšinou nám splývají v masu navzájem zaměnitelných, blíže neurčených jedinců, které vnímáme jen jako jakési běžecké stroje. O jejich životech a osudech často nemáme ani ponětí. Situace, která by byla v jiných sportech nepředstavitelná. Těžko bychom se setkali s tím, že by komentátor Ligy mistrů mluvil o řadě hráčů pouze jako o neurčitých Jihoameričanech. Pouze výjimečně se daří tuto naši ignoranci nabourat, jako třeba Edu Caesarovi knihou Two Hours, která je v neposlední řadě skvělým profilem Geoffreyho Mutaie, nebo když Nike letos v květnu ne zcela záměrně vytvořila nádherný dvouhodinový portrét Eliuda Kipchogeho, jak ve svém komentáři pro Deadspin poznamenala Sarah Bakerová. Nicméně těch, které přehlížíme, je stále příliš mnoho.

Pokud vás trápí, že potmě při běhu nevidíte, kam šlapete, snad vás alespoň trochu uklidní, že na tom až tak nezáleží. Sam Schramski ve svém loňském článku pro časopis Nautilus poukazuje na to, jak účinně a suveréně se člověk (ale i další živočichové) dokáže pohybovat v obtížném terénu a na nerovném povrchu. Účinnost chůze a běhu v terénu je podstatně vyšší, než by odpovídalo výpočtům na základě čistě mechanických modelů. Obdivuhodnost našich pohybových schopností pak zřetelně vyvstane zejména při srovnání se značnou neohrabaností, s níž se v terénu pohybují roboti. Se samotným povrchem při došlapu se přitom vypořádáváme zcela bez zapojení vědomí a jakékoli anticipace (lze zde hovořit o „preflexu“ využívajícím nelineární viskoelastické vlastnosti svalů, oproti reflexu, který už vyžaduje nervovou reakci). Nakonec každý z nás si celkem snadno dovede představit, jak běží poslepu nebo v naprosté tmě i po ne zcela rovném povrchu. Problém nastává, pokud se nám do cesty postaví překážka, např. kámen nebo strom. V takovém případě už se pravděpodobně bez zapojení smyslů a mozku neobejdeme. I tehdy je však velký rozdíl mezi „rychlým“ viděním postačujícím pro kontrolu pohybu a „pomalým“ viděním potřebným pro vědomé vnímání. Z vlastní zkušenosti dobře víme, že jakmile začneme vědomě vyhodnocovat situaci, obtížný úsek (překonání potoka, zdolání technicky náročné skalní pasáže apod.) vůbec neproběhneme, nebo jen s velkými obtížemi a za cenu výrazného zdržení.

Fascinující četbou je článek Nicoly Twilleyové o vývoji farmaceutických náhražek cvičení, resp. látek, které dokáží napodobit alespoň některé účinky cvičení na živý organismus. Dokážeme sice podrobně popsat působení konkrétní látky, jako v případě GW501516 (zkráceně 516), která se váže na receptor genu PPAR-delta, jenž ovlivňuje spalování tuků a cukrů v buňce – po navázání 516 gen vysílá do buňky signály vedoucí ke zvýšení spotřeby tuků a k současnému omezení štěpení a spalování cukrů. Výsledný efekt je tak podobný vytrvalostnímu cvičení. Pokud byste však na základě četby dostali chuť 516 vyzkoušet, pak je dobré vědět, že se jedná o potenciální karcinogen a od roku 2009 je na seznamu zakázaných dopingových látek. Navzdory této naší schopnosti ovlivnit jednotlivé metabolické dráhy však do značné míry stále nedokážeme vysvětlit a popsat komplexní biologické a biochemické procesy, k nimž na základě fyzické aktivity dochází. Současný výzkum ovšem podle Nicoly Twilleyové mění nejen naše chápání pojmu cvičení, ale i vztah, který k němu máme. Sport by pro nás nadále mohl mít hodnotu především v podobě svých výsledků na molekulární úrovni. Vědecké porozumění částem by si tak vybralo svou daň na úkor ocenění jen stěží uchopitelného celku.

Jan Havlíček – @jan_havlicek

Jan Havlíček je redaktorem časopisu B.