Bedýnka č. 7

Nutnost zajištění dostatečného energetického příjmu se zdá být v případě sportovců samozřejmostí. Přesto právě s ním mívají vytrvalci na vrcholové úrovni často problémy. Ida Heikura se spolu se svými kolegy ve studii prováděné na několika desítkách finských, kanadských, australských a amerických elitních běžců a chodců věnovala jak možným následkům, které nedostatečný příjem energie může mít, tak způsobům, jak možné problémy včas rozpoznat. Vyhodnocování energetického příjmu na základě záznamů o tom, kolik, kdy a čeho daný atlet či atletka snědli, nemusí být vždy spolehlivé. Snížený energetický příjem je však doprovázen poměrně snadno zjistitelnými fyziologickými faktory, jako např. absencí menstruace u žen a nižší hladinou testosteronu u mužů, a jak ukázala zmiňovaná studie, právě v takových případech jsou atleti vystaveni 4,5× vyššímu riziku zlomenin. Alex Hutchinson ve svém shrnujícím textu pro web časopisu Outside poukazuje vedle článku Idy Heikury také na studii švédských vědců, kteří studovali stravovací a spací návyky více jak 300 středoškolských sportovců. Výsledkem jejich práce je zjištění, že spánek alespoň osm hodin denně snižuje riziko zranění zhruba o 60 % a obdobný účinek má i kvalitní a vyvážená strava. Pořádné jídlo a dostatek spánku se tak, nikoli překvapivě, ukazují jako základní a nejdůležitější prostředky regenerace a prevence zranění a zdravotních potíží.

Zdá se, že míru, v jaké je doping rozšířený ve vrcholovém sportu a nakolik jsou sportovci ochotní a schopní se na něm podílet, lze jen stěží přecenit. V nedávno publikované studii se mezinárodní tým vědců zaměřil na užití zakázaných podpůrných prostředků před mistrovstvím světa v atletice v Tegu v roce 2011 a panarabskými hrami v Dauhá v témže roce. U 2167 sportovců použili dotazníkovou metodu zajišťující anonymitu u odpovědí na citlivé otázky a výsledky jsou, když ne šokující, tak přinejmenším velmi smutné: v posledním roce před mistrovstvím světa doping užilo alespoň 30 % sportovců, v případě panarabských her to pak bylo 45 %. K tomu není příliš co dodat.

Pro Josifa Brodského byl W. H. Auden (spolu s Cvetajevovou, Frostem a Kavafisem) jedním ze čtyř básníků, kteří podle něj byli naprosto odlišní od všech ostatních a měli na něj největší vliv. V souvislosti s během tak není nezajímavé, že Auden, ačkoli sám neběhal, napsal v roce 1962 báseň Běžec, která tvoří doprovod ke krátkému filmovému dokumentu o tehdy devatenáctiletém kanadském vytrvalci Bruci Kiddovi. Film režírovaný Donem Owenem ukazuje Kidda jak při tréninku v Torontu pod vedením Freda Foota, tak při závodě na dvě míle, který tvoří závěrečnou část dokumentu a v němž se střetl mimo jiné s maďarským běžcem a pozdějším vynikajícím trenérem Lászlem Táborim. Audenova báseň představuje pozoruhodný pohled na pohyb běžce jako model světa, čímž upomíná spíše na Lukrecia nežli na Pindara, na nějž explicitně odkazuje ve svém úvodu. Filmové kameře Auden přisuzuje funkci především dokumentární (ponechme stranou, nakolik je to oprávněné) a báseň přidává filmovému obrazu rozměr, který mu chybí, schopnost zaznamenat vnitřní život člověka: „Oko kamery / nelže, / ale nedokáže zachytit / vnitřní život, / život běžce, / váš nebo můj“. V jejím samotném závěru pak Auden vytváří paralelu mezi během, hudbou a básnickou tvorbou jakožto zachycením plynutí času, kdy jeden okamžik (tón, verš) plodí druhý a nic nemůže nastat dvakrát, dokud nedojde k jejich naplnění v prostoru, „kde osudem je svoboda, / krása a překvapení“.

Jan Havlíček – @jan_havlicek

Jan Havlíček je běžecký trenér a redaktor časopisu B.
Více »