Běh, pláč a zapomnění
Může běh zadržet pláč? Snad ano. V první části Wong Kar-waiova filmu Chungking Express policista č. 223 přichází s teorií, že pokud je nešťastný v lásce, jde si zaběhat, protože při běhu se zpotí a na slzy už v těle nezbude dost vody. V druhé části pak policista č. 663 běží teprve tehdy, když spěchá domů, aby zastavil pláč, nikoli vlastní nebo někoho, kdo je mu blízký, ale svého bytu. Jak sám říká: „Když pláčou lidé, stačí jim papírový kapesník, ale když pláče byt, je třeba mnohem víc k jeho vysušení.“
Pravdou je, že běh přináší dočasnou úlevu, ale nikoli zapomnění. Nemá stejnou moc jako víno v Ashes of Time (filmu, jemuž je Chungking Express blízký jak svým vznikem – byl natočen během dvouměsíční pauzy v průběhu střihání Ashes of Time –, tak tématem, ne však formou). Zabrání vnějším projevům citů, ale nedokáže je zničit. Obdobně honička v ulicích v první části není pro dámu s parukou řešením, ale pouhým odkladem. Únikem ovšem není ani excesivní konzumace konzervovaného ananasu nebo whisky. Vzpomínkám nelze utéct a běh nám nepomůže zbavit se touhy nebo vyhnout čekání, představující ústřední témata Chungking Expressu i Ashes of Time. Vzpomínky jsou mnohdy tím jediným, co máme, a pokud něčemu nedokážeme utéct, můžeme tomu vyjít naproti. Slovy Ou-yang Fenga ze závěru druhého zmiňovaného filmu: „Říká se, že když nemůžeš mít, po čem toužíš, tím nejlepším, co můžeš udělat, je nezapomenout.“
Také policista č. 223 věří, že kdyby vzpomínky byly konzervované, snad nikdy by jim neprošlo datum spotřeby, a pokud ano, trvalo by to celá staletí. Přání k narozeninám, které obdrží od neznámé ženy s parukou krátce po svém ranním narozeninovém běhu, si bude pamatovat po celý život navzdory tomu (anebo právě proto), že ji už nejspíš nikdy neuvidí. Běh v podobě honičky v přelidněných ulicích Hongkongu byl na začátku této části filmu a běžecká scéna odehrávající se za deště na opuštěném hřišti ji téměř uzavírá. Úsilí vynakládané do běhu je zdánlivě marné. Teprve zpráva, kterou dostane po doběhu převrací emoce, s nimiž vybíhal. Přesto má smysl vyběhnout. Těžko říct, zda při tom č. 223 skutečně nepláče, neboť v dešti se všechny slzy ztrácejí, nicméně běh mu napomáhá snášet tíhu světa a podobně jako déšť je časem změny a přechodu. Když pláčou lidé, můžou si jít zaběhat, ale ani běh nezadrží pláč světa v podobě deště.