Běžec na dně bazénu

Navzdory neustálé přítomnosti moře se zdá, že nikoho k plavání neláká. Dokonce i plavecký bazén před hotelem je prázdný a nepoužívaný. Jen občas v něm dorážející příboj zanechá trochu vody. Obsah jako by nebyl důležitý, stačí prostor, který bazén vytváří a moře jej rozšiřuje do nekonečna. Když pak ke konci Stavu věcí Wima Wenderse režisér Friedrich říká, že „prostor mezi postavami to celé unese“, dává za pravdu našemu tušení. Filmový štáb, který kvůli nedostatku peněz a materiálu uvízl v chátrajícím hotelu nedaleko Lisabonu, ubíjí čas, který se rozlil v prostoru uvolněném filmovým příběhem, zaplňuje jej životem. Stejně tak prázdný bazén poskytuje prostor, v kterém je možné věšet prádlo a vyprávět nové příběhy, který je možné přeběhnout. Friedrich v závěrečném rozhovoru, či spíše monologu, s producentem Gordonem pokračuje: „Vím, jak mám vyprávět příběh, ale když nastupuje příběh, začíná se do toho neúprosně vkrádat život. Vkrádá se do toho život, všechno se mění v obrazy.“ Pohyb se tím však nezastaví, obrazy dávají vyvstat dalším příběhům, které se rodí z naší snahy obrazům porozumět. „Příběhy existují pouze v příbězích,“ říká Friedrich v proslovu, kterým se uzavírá první část filmu. Mechanismus, jenž nemá konce. I smrt je jen zdrojem, námětem dalšího příběhu. Dokonce se zdá být tím, o čem vypráví každý příběh, neboť je, na rozdíl třeba od lásky, všudypřítomná. Běžec jednou přeběhne po dně bazénu, pak už jen cvičí. Snad si byl předtím zaběhat někam dál, možná se snaží udržet v kondici, možná se pouze předvádí. Houslistka na terase hotelu také cvičí. Vzhlédne od not, aby pohlédla na běžce, ale nepřestává hrát. Běžec ustává v cvičení a podívá se vzhůru směrem k hotelu.