Choose your future. Choose life. Choose to climb.

Vybrat si budoucnost. Vybrat si život. Vybrat si lezení.

„Rozhodnout se, vybrat si, zvolit si,“ to mně vždycky dělalo problémy. Možnost volby je pro mě psychicky vyčerpávající. Stojím v supermarketu, před sebou čtyři volby čočky, a já přemýšlím, který balíček luštěnin bude pro mé já tím nejvýhodnějším.

„Které balení je nejlevnější? Které balení obsahuje nejvíce bílkovin? Je červená čočka zdravější než hnědá?“ Dokážeš si představit, že stejný proces se odehrává v mé hlavě i během dalších životních rozhodnutí. „Mám jet o víkendu do skal? Mám navštívit o víkendu kamarády-vedoucí na jejich letním táboře? Mám se už po několikáté rozbít na highlině?“ Anebo ty o chlup důležitější: „Mám se po šesti letech strávených v USA vrátit zpátky do Čech? Chci pokračovat dál ve svém dosavadním atletickém úsilí na reprezentační úrovni? Mám se na své sportovní cíle vykašlat a rozkročená mezi dvěma kontinenty se konečně usadit, najít si práci, oslovit muže a spolu s ním sdílet DNA…? A neměla bych náhodou třeba začít lízt?“

Mark Renton, hlavní hrdina kultovní britské černé komedie Trainspotting, to vyjadřuje se syrovou přesností: „Vybrat si život. Vybrat si práci. Vybrat si kariéru. Vybrat si rodinu. Vybrat si zasraně velkou televizi. Vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrický otvíráky na konzervy… Vybrat si budoucnost. Vybrat si život.“

„Vybrat si lezení“ se se mnou táhlo už od plenek, a to doslova, když táta v Ádru pral moje pokaděný látkový plíny v legendárním Kempu u Stránských. Mí rodiče jsou lezci a hodnoty nezávazného vertikálního dobrodružství, vzrušivého tance nad jištěním a následného uhašení žízně nápojem s pěnovou čepicí na nás se sestrou nevědomě přenášeli právě pod pískovcovým Starostou a Starostovou. Zpětně si vzpomínám, že jsem jako malá chápala tyto pískovcové siluety jako svýho zkamenělýho strejdu s tetou.

Nicméně tok života to klasicky špinavé pískařské děcko zavanul do čistých, skoro až sterilních prostředí atletických stadiónů a posiloven. Ačkoliv ambice zapisovat se do vrcholových knížek přebila touha zapisovat se do historických tabulek českých atletických soutěží, myšlenky na návrat ke svobodomyslnému životu horolezců se mi stále honily hlavou. Zatímco během těchto schizofrenních existenčních kontemplací na mé lezečky usedal prach, potlačovala jsem své osobní rozporuplné sportovní myšlenky vytrvalým tréninkem s cílem dostat se do české atletické reprezentace. Dres s lvíčkem na prsou jsem nakonec oblíkla, ale ještě větší radost jsem měla z vyběhaného sportovního stipendia na kalifornské univerzitě v San Francisku. Tam, pod slavným červeným mostem, zaneprázdněna životem v zahraničí a denním dvoufázovým tréninkem, jsem zapomněla na své vysněné lezecké avantýry.

Lásku k lezení jsem paradoxně znovuobjevila o pár let později právě ve Státech. Běhání, trénování a závodění na tamější americké národní univerzitní úrovni mě naplňovalo do doby, než jsem nasadila promoční čepici. Náhle se přede mnou otevřela prázdnota dosaženého životního akademického milníku spolu s potěšením z naplnění snu reprezentovat Českou republiku na světových soutěžích.

„Co teď? Co si vybrat? Kam dál?“

Čtyři hodiny od San Franciska se v jednom údolí nachází další legendární lezecký kemp. Nebyl to kemp u Stránských a na lezce neshlížel žádnej kamennej strejda s kamennou tetou, nýbrž kamennej kapitán – El Capitan. Byl to Camp 4.

O Campu 4 a nad ním se tyčících žulových velikánech jsem slyšela už v dětství od táty. Sice neříkal, zda se tam taky praly podělaný plíny, ale s nadšením mi vyprávěl, jak se právě v tomto kempu rodila novodobá lezecká historie a nový lezecký styl. Vyprávěl mi, že yosemitské kolmé stěny byly vždy snem každého lezce a že historky o tamějších odvážných výkonech a o svobodném duchu Údolí se v 80. letech donesly i za železnou oponu k československým lezcům. Táta se svým tehdejším parťákem Mauglím sehnali potřebný valuty a výjezdní doložku, jen aby jim soudruzi na poslední chvíli výjezd zakázali. Když jsem si v San Francisku po promoci sbalila batoh a stopem se vydala do Yosemitů, jela jsem tam tehdy i kvůli tátovi.

Jeden měsíc pod skalnatými titány předčil veškerá má očekávání. Svobodu a pohodu, kterou jsem nalezla ve stěnách Údolí a při následném večerním sezení u táboráku s levným pivem bez pěnové čepice, zrcadlil klid mé duše. Běžecké ambice a životní plány se najednou nepozorovaně rozplynuly v sladké přítomnosti okamžiku. Novou inspirací byly vícedélkové cesty a noví kamarádi na laně. Už mi nezáleželo na tom, že mé běžecké sparringpartnerky po celém světě usilují o nadcházející olympijské hry, že mi vyprchává vízum, že bych si měla hledat práci. Jediný, nad čím jsem přemýšlela, bylo, co a s kým budu zítra lízt. Bylo jen tady a teď. Byly jen Yosemity. Bylo jen Údolí.

Toho léta jsem se stala i já závislou na sladké lehkosti vertikálního bytí, činnosti, která se tradiční společnosti může zdát nesmyslná a absurdní, ale pro lezce je podstatou jejich života. Podobně jako jí může být třeba i trainspottting, sledování vlaků. Irvine Welsh, autor knižní předlohy k uvedenému filmu, vysvětluje, že takováto záliba nemusí dávat příliš smysl nikomu kromě těch, kdo ji provozují. Stejný způsob uvažování vztahuje Welsh i na uživatele drog, a omamné látky tvoří v jeho díle důležitou součást života hlavních postav. Zatímco pro čisté spoluobčany je drogová závislost zcela nelogická a iracionální, těm závislým dávají drogy kompletní smysl jejich existence. Považuji za štěstí, že jsem si za svou drogu vybrala právě sport.

Mojí další dávkou byla po Yosemitech dlouhodobá zastávka v coloradském Boulderu. Závislost na lezení a pohybu v přírodě mě natolik pohltila, že má charakteristická existenční nerozhodnost se nedostavila. „Vybrat si budoucnost. Vybrat si život. Vybrat si lezení“ bylo pro mě natolik zřejmý, že jsem si během jednoho týdne sbalila lano, lezečky a boty na běhání a zpoza kalifornského Golden Gate Bridge jsem se přestěhovala na úpatí Skalistých hor.

Zde pro mě začala neskutečná životní lezecká etapa doprovázená i nově nabytým nadšením do běhání. Prolezla a proběhala jsem mnoho cest a cestiček v Coloradu, Utahu a Wyomingu, ale třeba taky v Kanadě. Absolutní nadšení pro můj nový domov a pocit přátelství a sounáležitosti s místní outdoorovou komunitou mi však po roce utlumilo červené razítko v pase, protivně připomínající blížící se konec legálního pobytu ve Státech. Zatímco rozhodnutí „vybrat si budoucnost“ za mě udělalo americké imigrační oddělení, „vybrat si život“ zůstalo opět na mně.

Návrat zpět do Čech po šesti letech nebyl jednoduchý. „Která země je lepší? Který životní styl mě víc inspiruje? Jsem šťastnější doma, nebo za velkou louží?“ Rok jsem se točila v bludném kruhu plným otázek: „Co teď? Co si vybrat? Kam dál? Sportovat? Studovat? Pracovat? Oslovit muže?… A neměla bych náhodou třeba začít lízt?!“

Na neutuchající otazníky jsem nacházela jen chvilkové odpovědi, a to v podobě endorfinů, hormonů štěstí, vyplavených jak na lezecké vertikále, tak na běžecké horizontále. Pohyb na těchto dvou osách mi dával uspokojující bezprostřední smysl, ale jen do té chvíle, než jsem osprchovala své zpocené tělo. Do kanálku spolu s mým slaným potem odplavaly i endorfiny, ten prchavý pocit sladké radosti. Vzápětí jsem si společně s pyžamem oblékla i to otravné existenciální vakuum a kousavou zodpovědnost vybrat si další životní volbu: „Co teď? Co si vybrat? Kam dál?“

„Vybrat si jídlo bez cholesterolu, zdravotní pojištění. Pravidelný splátky úroků z hypotéky. Vybrat si první dům. Vybrat si přátele. Vybrat si víkendovej vohoz v barvě kufru, vybrat si sedací soupravu na splátky v síti posranejch firem, vybrat si sám sebe a v neděli ráno žasnout… Vybrat si budoucnost. Vybrat si život.“

„Ale proč bych měl něco takovýho udělat?“ říká na konci filmu Trainspotting Renton.

V tu chvíli se ve mně zrodila nová myšlenka. Osušila jsem si vlasy a fénem zároveň odfoukla vkrádající se existenciální prázdnotu. Přihlásila jsem se znovu na vysokou školu. Protože když jseš na výšce, můžeš jet do zahraničí na Erasmus. Nevadí, že jsem svůj existenciální problém (ne)vyřešila jako pouhé posunutí vzduchové bubliny pod plastovou fólií.

„Rozhod jsem se nevybrat si život, ale něco jinýho, “ dodává Renton. „A důvody?“ pokračuje. „Žádný důvody nejsou. Kdo potřebuje důvody, když má heroin…“ Když má lezení.

Kdo potřebuje důvody, když má Španělsko tak vostrý lezecký sektory.

Choose your future. Choose life. Choose Erasmus. Choose to climb.

Vybrat si budoucnost. Vybrat si život. Vybrat si Erasmus. Vybrat si lezení.

Ale o tom, o místní španělský čočce a o vápencových vertikálách až příště.

–––

Text Evy Krchové „Choose your future. Choose life. Choose to climb.“ vyjde v pátém čísle časopisu B (jaro 2018).

Eva Krchová

Eva Krchová je česká reprezentantka v přespolním běhu a v běhu na 3000 m překážek.
Více »