Duch „zosobněné vůle“

Rozhovor s Richardem Askwithem

Jan Havlíček
26. prosinec 2016

Richard Askwith je britský běžec, novinář a spisovatel. Jeho vynikající knihu o britském běhu do vrchu, Feet in the Clouds (2004, česky 2016), jsme recenzovali v prvním čísle časopisu B (podzim 2015). V roce 2014 publikoval knihu Running Free, v níž zkoumá, kde se bere naše radost z běhání. Jeho nejnovější titul, Today We Die a Little: the Rise and Fall of Emil Zátopek, Olympic Legend, vydalo nakladatelství Yellow Jersey Press na jaře 2016 (české vydání připravuje nakladatelství Mladá fronta na rok 2017). Při té příležitosti jsme mu pro druhé číslo B (jaro 2016) položili pár otázek o tom, jak se mu na knize pracovalo a jak je Emil Zátopek vnímán v Británii. Nyní rozhovor zveřejňujeme také v českém překladu.

–––

Proč jste si vybral zrovna Zátopka? Proč ne nějakého jiného běžce?

Nedokážu si vybavit žádného jiného běžce, který by byl tak významný jako Zátopek – byl hrdinou pro miliony lidí, nejen jako sportovec, ale i jako člověk. Jako jedinou srovnatelnou postavu ve světě sportu vidím Muhammada Aliho, kterého lidé milují a obdivují nejen pro jeho talent a vítězství, ale také pro jeho charisma a lidské ideály, které zosobňuje. I když měli oba dva ve skutečnosti víc chyb, než by se z jejich veřejného obrazu zdálo, pořád byli symbolem čehosi vznešeného a inspirativního: v Zátopkově případě to byla odvaha, odhodlání, zarputilost, charisma a velkomyslnost, které nás oslovují dodnes.

Je na Zátopkově příběhu něco zvláštního, co by mohlo zaujmout současné čtenáře?

Doufám, že ano. Proto jsem tu knihu napsal. Zátopek nebyl jen nějaký obyčejný olympijský vítěz. Byl ztělesněním běžeckého snu: muž z chudého prostředí, který dosáhl svých úspěchů neuvěřitelným odhodláním a dřinou, a přitom si zachoval velkomyslný, lidský přístup ke sportu, kterým prosvětlil životy víceméně všech, kteří se s ním setkali. A pak tu je druhá polovina jeho života, která je z velké části tragická a o které na Západě téměř nikdo neslyšel. Nevím, co si čtenáři z mé knihy odnesou, ale vůbec nepochybuji, že příběh, který jsem se pokusil vyprávět, je velmi výjimečný.

Jak jste na knihu sbíral materiál? Jaké zdroje jste použil?

Materiál jsem sbíral ze všech zdrojů, na které jsem přišel. Pokud to bylo možné, hovořil jsem s lidmi, kteří Emila znali. Zejména Dana Zátopková mi laskavě věnovala spoustu času. Taky jsem četl všechny možné tištěné zdroje, na které jsem si vzpomněl, včetně Emilových vlastních textů a dobových výstřižků z tisku z celého světa. Dochovalo se i překvapivé množství televizních záběrů a rozhlasových nahrávek, v nichž je vidět, jak Emil běhal, a slyšet, jak mluvil.

Nakolik je Zátopek známý v Británii? Jak ho Britové vnímají?

Dřív jsem si myslel, že Emilův příběh zná každý – nebo přinejmenším běžci. Jenže to jsem byl na omylu. Většina Britů mladších 40 let, a to i běžců, o něm v životě neslyšela. O Zátopkovi nikdy nevyšel úplný anglicky psaný životopis a lidé, kteří ho znali ve vrcholné formě, jsou většinou po smrti, a možná z toho důvodu upadá stále víc do zapomnění. Proto jsem o něm chtěl napsat.

Ti z nás Britů, kteří o Emilu Zátopkovi slyšeli, ho považují za takového patrona běžců – vzor, co se týče odhodlání, kuráže a především radostné lhostejnosti k bolesti. Časopis Runner’s World ho nazval „zosobněnou vůlí“ a myslím si, že to hezky shrnuje, co na něm obdivujeme.

Asi méně než předchozí generace nás zajímají přesné detaily jeho tréninkových metod. Veškerý moderní vytrvalostí trénink je do určité míry postavený na tom, co dělal Emil. Víc nás zajímá Emilova osobnost: jeho šarm, excentričnost, štědrost. Nejdůležitější fakt o jeho životě, co se nás týče, je to, že věnoval jednu ze svých zlatých medailí Ronu Clarkeovi.

Měl Zátopek nějaký vliv na běhání v Británii? Například na silnou generaci maratonců ze začátku 60. let, k níž patřili Brian Kilby nebo Basil Heatly, i když ti byli možná v užším vztahu spíš k Jimu Petersovi než k Zátopkovi. Myslíte, že Zátopek nějak ovlivnil Peterse?

Nejsem si vědom toho, že by Zátopek měl větší konkrétní vliv na britské běžce, ale obecně byl jeho vliv obrovský. Jeho úspěchy naprosto postavily na hlavu přijímané názory 50. let – i když to trvalo dlouho.

Běžci jako Roger Bannister a Christopher Chataway věřili, že je nejlepší trénovat jen velmi zlehka, a Jimmy Green, redaktor časopisu Athletics Weekly, vyjádřil obecně přijímaný pohled na Emila, když napsal (v roce 1950): „Od žádného atleta by nebylo moudré napodobovat jeho ohromné objemy neúprosné dřiny.“

Gordon Pirie, jeden z mála západních běžců, který viděl Zátopka jako vyzyvatele, a ne jako blázna, řekl, že „britská škola zastávající lehký přístup k tréninku jeho metody zesměšňovala“. Zato on se pokusil je napodobit, a to mu pomohlo k překonání světového rekordu.

Chataway, běžec s obrovským přirozeným talentem, ale omezenou chutí k tréninku, o Emilových metodách prohlásil: „Já a mnozí jiní bychom něco takového prostě nevydrželi.“ O mnoho později ovšem přiznal, že to byla z jeho strany „nemístná intelektuální arogance“ a dodal: „Tuším, že Zátopek se svým tréninkem, jímž jsme tolik opovrhovali, byl o hodně chytřejší než my.“

Na Peterse nejsem žádný expert, ale řekl bych, že Zátopek ho ze všeho nejvíc traumatizoval. Byl jedním ze závodníků, které Emil předběhl o kolo, když vyhrál zlato v běhu na 10 000 metrů na olympiádě v Londýně v roce 1948. Peterse to tak šokovalo, že na nějakou dobu úplně přestal běhat. Pak se vrátil jako maratonec, dosáhl úspěchu, překonal světový rekord, jel na olympiádu do Helsinek – jen aby se mu na startu přišel představit Emil. Většina lidí si o Petersovi dnes pamatuje jen jeho rozhovor s Emilem v polovině maratonu, kdy se Emil Peterse zeptal: „Běžíme dost rychle?“, Peters odvětil: „Moc pomalu“ a Emil zrychlil a utekl mu.

Můžete srovnat Zátopkovy tréninkové metody a britskou běžeckou školou?

Nevím, jestli existuje nějaká britská běžecká škola. Pokud ano, nejsem si jistý, co to je. Jestliže Emilovy metody ovlivnily způsob, jakým dnes trénují britští atleti, myslím, že jde spíš o objem tréninku a – co je neméně důležité – o přístup.

Paulu Radcliffeovou často přirovnávali k Zátopkovi na základě jejího běžeckého stylu. Mluvil jste s Paulou o Emilovi

Vím, že Paula říkala, že Zátopek je její sportovní hrdina, ale v souvislosti s touhle knihou jsem s ní nemluvil.

Ačkoliv jsem sám běžec, nesoustředil jsem se tolik na Emilův vliv na moderní olympioniky. Víc jsem se zajímal o jeho život – který je britským běžeckým fanouškům z větší části úplně neznámý – a snažil jsem se odhalit, jak se události v jeho mimosportovním životě a jeho lidské vlastnosti vztahovaly k jeho atletickým výkonům. Jak jsem řekl Daně Zátopkové, když jsem s knihou začínal, spíš než rekordy mě zajímá jeho duše. Samozřejmě měl svoje nedostatky a dělal chyby, ale pro mě zůstává jednou z nejinspirativnějších postav sportovní historie: člověkem, který neviděl běhání jen jako cestu ke slávě, ale především jako prostředek přátelství.

Dnes by se nám ve sportu hodilo víc takových.

–––

Přeložila Anna Kudrnová.

Jan Havlíček – @jan_havlicek

Jan Havlíček je redaktorem časopisu B.