Individuální sprint na MS v orientačním běhu 2024

Výtečnou analýzu individuálního sprintu na mistrovství světa v orientačním běhu v Edinburghu už připravil Jan Kocbach pro web Word of O, omezíme se proto na pouhý komentář. Z uvedené analýzy je především vidět, že trať byla extrémně technicky i fyzicky náročná, ale tvrdit, že byla překombinovaná a neférová by bylo unáhlené. Nikoli překvapivě rozhodovaly dlouhé komplexní postupy (na k11 a k15 u mužů, na k9 a k13 u žen), kde byla důležitá nejen správná volba, ale i precizní realizace a dobrá fyzická připravenost, zároveň bylo třeba vyvarovat se zásadních chyb v úvodní části s velkým počtem kontrol na malém prostoru a neztratit hlavu v závěru. V závodě mužů pak do konečného pořadí výrazně zasáhla ještě k19, ke které se sbíhalo z kopce ve vysoké rychlosti a nebylo snadné na první pohled odhalit, kudy se k ní dostat.

Ztráty v úvodní části závodu sice nebyly tak velké, ale v součtu se mohly výrazně projevit. Zejména na k3, která byla pro ženy i muže stejná, se zdá, že jen poměrně málo závodníků a závodnic dokázalo odhalit nejvýhodnější spirálovitou variantu. Z medailistů zde nejvíc ztratili Emil Svensk a Natalia Gemperle. V mužském závodě potrápily i kontroly 4 a 6, které byly na trati žen odlišné. Záznamy GPS však v této oblasti kvůli jejich nepřesnosti prakticky nelze interpretovat a lze těžko říct, kudy jednotliví závodníci běželi. Některé chyby pak byly spíš typicky sprintové a nesouvisely až tak s náročností trati: oražení nesprávné kontroly Jakuba Glonka, odběhnutí opačným směrem po výměně mapy Megan Carter-Davies nebo vynechání kontroly u Hanny Lundberg, když si namapovávala další postup (přitom všichni tři jinak zaběhli velmi dobrý závod, a třeba výkon Megan Carter-Davies je vzhledem ke zraněním, s nimiž se potýkala v přípravě, obdivuhodný).

První dlouhý postup (na k11, resp. k9) nabízel dvě srovnatelné varianty, ale záleželo na jejich přesné realizaci a rychlosti běhu. Je možné, že volba prostřední varianty (začátek zprava, konec zleva), která byla pomalejší, byla často způsobena pozdním uvědoměním si, že prostředkem proběhnout nelze. Z prvních šesti závodnic v cíli zde nejvíc ztratila Tove Alexandersson.

Nejdelší postup přes údolí (na k15 u mužů a k13 u žen) nabízel celou řadu možností a zdálo se, že pro závodníky téměř není možné odhalit ideální postup a výsledná volba je spíš věcí náhody. Kocbachova analýza však ukazuje, že u mužů nejlépe volili ti, kteří dlouhodobě patří ke světové špičce (Fosser, Hubmann, Regborn, Street), a ženy byly v rozpoznání nejlepší volby ještě úspěšnější. Nejvýhodnější postup zvolily například Natalia Gemperle, Megan Carter-Davies nebo Tereza Janošíková. Tove Alexandersson a Simona Aebersold sice nešly optimální variantu, ale dokázaly to vykompenzovat rychlostí běhu. Naopak Aleksandra Hornik se volbou zleva, která byla sice nekomplikovaná, ale s obrovským množstvím schodů, připravila o medaili (přitom se svým způsobem jedná o klasický chyták, varianty s velkým počtem schodů bývají jen málokdy výhodné).

Kritická kontrola 19 na trati mužského závodu (ženy ji měla jako kontrolu 15, ale chybovaly zde výrazně méně) byla zrádná především umístěním v seběhu a nutností uvidět ve vysoké rychlosti jedinou možnost náběhu na kontrolu brankou, která na staré mapě závodního prostoru nebyla (naopak na ní byla nyní uzavřená branka za zatáčkou zakázané silnice). Vběhnutím do zakázaného prostoru zde výrazně ztratili Kasper Fosser, Ralph Street nebo Tomáš Křivda. Kasper Fosser po závodě říkal, že vůbec nevěděl, jak se ke kontrole dostat, a prostě běžel dál, v takové situaci by však bylo správným řešením zpomalit a dočíst si mapu, i když je to v seběhu a v závěru závodu strašně těžké.

Staviteli se podařilo závodníky a závodnice dostat pod výrazně větší tlak, než jsou zvyklí, opakovaně se ocitali ve zdánlivě neřešitelných situacích a museli běžet s vědomím, že dělají chyby a neběží optimálně. Rozhodovalo, kdo se s tím dokázal nejlépe vyrovnat a uzpůsobit tomu svůj způsob běhu a závodění. Zdá se, že důležité bylo zejména umět v kritických okamžicích zpomalit (byť to jde do značné míry proti obvyklé sprintové praxi, kdy je klíčové rychlé rozhodování v maximální rychlosti), soustředit se na mapu, zvládnout oprostit se od negativních myšlenek spojených s vědomím vlastních chyb a co největší pozornost věnovat postupu na kontrolu, kterou mám bezprostředně před sebou. Je otázkou, zda by měly být závody mistrovství světa těžší než závody světového poháru, ale samotná snaha závodníky překvapit, vyvést je z jejich komfortní zóny a donutit je vypořádat se s nečekanými situacemi je něčím, co k orientačnímu běhu neodmyslitelně patří.