Jezerní oblast, Anglie
V té bílé tmě neustále vál silný vítr, vítr, který přivádí k šílenství.
Stříbřitě šedá tráva, polštáře pohybující se pod námi, neznatelná pěšina v peřinách.
V takovém mraku by mohlo být cokoli, nejeden zámek, panelák, zaoceánský parník, možná i vrchol kopce.
Bylo to jako prodírat se krupicovou kaší.
Náš postup se značně zpomalil. Nebylo lehké udržet směr, nestáčet se po větru, nesejít z cesty, kterou jsme dávno ztratili. Prošlapávali jsme si cestu nejistotou, za námi však nezůstávaly žádné stopy.
Co jsme mohli za tak krátkou dobu nahlédnout? Jak jsme mohli doufat, že uvidíme skrz mraky?
Ležet na vřesu, ležet a rukama tápat při zemi.
Podél plotů, podél zdí, stát v kalužích, čekat na mokrém kamení, téměř bez hnutí.
Jak nepodobní jsou lidem ti, kdo běží bez cíle napříč vřesovištěm.
Noční déšť, stromy napínají své plachty.
Slyšíš, jak vítr a voda prostupují horami, ve spárách, v trhlinách? Hory je shromažďují.
Příliš snadno se pohybujeme v mezeře mezi mraky a zemí.
Celá země je ponořená do vody, hory se topí v mracích, ve svých dutinách zadržují jezera.
Vítr se žene po povrchu, čeří hladinu, zatímco pod hladinou je klid. Voda, v které se rozpouští smích.
Vstoupíš do jezera, v průzračné vodě vidíš do nitra hory, hora tě pohltila.
–––
Ve snaze pochopit, co jsme prožili, za mnohé vděčím Nan Shepherdové a její knize The Living Mountain.