Když se zastavíš, může to bejt tvůj konec
Tenhle song je fyzickou i spirituální esencí běhu – dlouhýho, tvrdohlavýho, vytrvalýho, osamělýho. Kvílející a místama disonantní kytary Iana MacKayeho a Guye Picciotta plní plíce vzduchem, než si po pár kilometrech zvyknou na tempo. Jednoduchá Lallyho basová linka kopíruje tep tvýho srdce. A silnej MacKayeho hlas připomíná opuštěnost i euforii běhu.
Deska Red Medicine, kterou „Long Distance Runner“ uzavírá, je možná nejvíc nadčasovým albem Fugazi. Není moc dalších nahrávek z roku 1995, který by i po 21 letech zněly tak aktuálně a svěže. Kapela byla v tý době už víc než jen DC kultem a každej byl zvědavej na následovníka „klasickýho“ LP In on the Kill Taker z roku 1993. Jenže místo toho, aby Fugazi naplnili úspěšnou šablonu, kterou před tím trpělivou prací vytvořili, vydali se na Red Medicine na v mnoha ohledech naprosto neprobádaný území.
Živě si vybavuju zmatek, kterej jsem cejtil při prvních posleších desky. Zvláštní struktura skladeb, „jiný“ zvuky a rytmy, minimum snadno zapamatovatelnejch melodií. Co to tam ty kytary sakra vlastně hrajou? Až s odstupem času je zřejmý, že Fugazi na Red Medicine propojili – vědomě či nevědomě – vlivy klíčovejch scén tý doby. Je tu skřípající hluk klasickýho katalogu Touch & Go, najdete tu estetiku K Records nebo Kill Rock Stars kapel, ale samozřejmě i dischordovskou neústupnost. Album je esencí všeho, co bylo na tomhle zlatým období nezávislý kytarový muziky vzrušující, nový a autentický. A „Long Distance Runner“ je esencí týhle esence.
„The farther I go the less I know, one foot goes in front of the other,“ deklamuje MacKaye ve zbustrovaným recitativu na začátku songu. Jedna noha před druhou, zase a znova, pořád dokola. Soustředíš se na svůj pohyb a jsou chvíle, kdy nic jinýho neexistuje; nemá ani šanci existovat. „The answer is there, the answer is there, but there is not a fixed position. It keeps moving along and I keep coming along – thatʼs why Iʼm a long distance runner.“ Běh je cíl stejně jako ta pověstná cesta. Vede k němu hodně stezek a cílová páska je tou nejmíň důležitou součástí závodu. Větší dobrodružství je v procesu běhu, v jeho monotónní kráse. Je to jako s písničkou, deskou, hudbou. Výsledek je jednou provždy danej. A jakkoliv je třeba hezkej a uspokojující, NIC se nevyrovná chvílím, kdy ta věc vzniká, kdy do sebe zapadají kolečka chaosu a střípky dávno zapomenutejch inspirací a vlivů. „And if I stop to catch my breath, I might catch a piece of death. I canʼt keep your pace if I want to finish this race.“ Klíčová mantra skladby. Když se zastavíš, abys nabral dech, může to bejt tvůj konec. Nezastavuj. Statická energie je prázdná energie, nezůstávej spokojenej. Zkoušej vidět nový cíle, nový stezky v hlubokým lese, další obzory, novou hudbu, silnější hudbu, mocnější hudbu. Autentickej svět běhu a pohybu je dokonalou analogií neutuchající touhy zachytit TEN dokonalej, tušenej song v tvojí hlavě. Jeho ozvěny je možný zaslechnout jenom v běhu. Fugazi se to na Red Medicine povedlo. „Long Distance Runner“ mi často buší v hlavě při mým nedokonalým, technicky špatným a nikam se neposunujícím běhání, a udržuje mě hladovýho. Přesně takhle to potřebuju.
Udělal jsem dokonce Aran Epochal cover „Long Distance Runner“ a musím upřímně říct, že jsem na ni velmi hrdej. Má českej text a Yoz kolem mojí basy vytvořil nádhernou atmosféru. Časem by to mělo vyjít na 7″ splitu s Boduf Songs a jeho coververzí „Blueprint“. Je to akustická pocta Fugazi a tomu, co tahle kapela znamenala a znamená pro dvě až tři generace lidí, který se dostali do kontaktu s punkem a nezávislou scénou.
A mezitím půjdu běhat. Mám čas a jsem trpělivej. Jsem „Long Distance Runner“.
–––
Fugazi: Long Distance Runner z alba Red Medicine (Dischord Records 1995)
–––
Text o písni Long Distance Runner poprvé vyšel v druhém čísle časopisu B (jaro 2016).