Král orientačního běhu
V roce 2003 se na mistrovství světa ve Švýcarsku poprvé běžel middle, tedy trať na 35 minut pro vítěze ve velmi orientačně náročném terénu. Tato disciplína se postupně zrodila z krátké trati, která měla směrný čas pouhých 25 minut a od roku 1991 postupně procházela proměnou směrem k middlu. Tedy od velmi rychlého, ale technicky ne zcela náročného orienťáku po závod v plné rychlosti a maximální možné obtížnosti.
Asi největšími favority na startu byly zkušení norští závodníci Bjørnar Valstad a Jørgen Rostrup, několikanásobní mistři světa. Čekalo se, co předvede mladý Fin Pasi Ikonen, obhájce zlata z Finska. Všem však po úchvatném výkonu vypálil rybník Thierry Gueorgiou. Mladý Francouz trať doslova proletěl a vyhrál o více než dvě a půl minuty, což je na middlu nezvykle výrazný rozdíl.
Pro většinu orienťácké veřejnosti bylo vítězství Thierryho ohromným překvapením, ale ne tak pro Thierryho samotného. Po neúspěchu na mistrovství světa 2001 si vytyčil jediný cíl, a tím bylo mistrovství světa v roce 2003 a závod na middlu. Ve Švýcarsku odtrénoval stovky hodin v okolních lesích a během dvou let tento terén pochopil takřka dokonale. Sám říkal: „Na startu jsem se cítil velmi dobře, protože jsem v podobných terénech odtrénoval mnoho tréninků, a věděl jsem, že při plné koncentraci dokážu závod odběhnout bez jediné chyby.“ To byla slova hodná budoucího vládce této disciplíny.
O rok později, v roce 2004 se mistrovství světa konalo ve Švédsku, kolébce orientačního běhu. Tentokrát už nikoho nepřekvapilo, že francouzský běžec obhájil vítězství na middlu, a většina lidí se začala zajímat, jak to dokázal. Thierry po tomto závodě vydal analýzu svého výkonu, která se následně stala povinnou četbou všech běžců. Jedná se o takřka neuvěřitelný způsob zjednodušení orientace na potřebné minimum, se kterým byl stále schopný běhat téměř bez chyb. A tak začalo být spíše překvapením, pokud Thierry middle nevyhrál. Za svou kariéru získal na middlu osm titulů mistra světa.
–––
Full speed no mistake. Zjednodušený slogan, který naprosto dokonale vystihuje Thierryho přístup k orientačnímu běhu. V roce 2001 byl po mistrovství světa ve Finsku velmi zklamaný, protože zaběhl závod na krátké trati téměř bez chyby, ale skončil hluboko v poli poražených. Tou dobou pochopil, že pokud chce jednou vyhrát mistrovství světa, musí něco udělat se způsobem, jakým se v lese orientuje.
Prvním krokem bylo zaměření se na vytváření plánu. Jsou dva způsoby realizace postupu. Prvním je běh v terénu, kdy se dívám okolo sebe a zpětně si zařazuji terén zpět do mapy. Tedy podívám se, co okolo sebe vidím a na základě toho určím, kde v mapě jsem. Druhý a rychlejší způsob je, že si předem načtu mapu a vím, jak bude terén vypadat v následujících vteřinách až minutách. V tomto případě je běh terénem daleko plynulejší, protože hledám objekty před sebou a mám rozmyšleno kam směřovat následující kroky.
Thierry rád říkal, nevím, kde se nacházím, ale vím, kde budu za 100 metrů. Jeho orienťák byl založený na pečlivém načtení mapy dopředu, ale přidal k tomu i ohromnou dávku jistoty. U komplexnějších postupů pracoval s viditelností objektů v terénu, kdy si z mapy dokázal vytáhnout pozitivní terénní tvary, které jsou vidět na dálku, a k orientaci využíval výhradně tyto objekty. Díky tomuto citu pro generalizaci, kterou dokázal provést předem, se stal pravděpodobně nejúspěšnějším orientačním běžcem historie.
–––
O Tiomile i Jukole už jsem do časopisu B psal článek. Jedná se o deseti, nebo sedmičlenné štafety, které se běží přes noc. Start je okolo 22. hodiny a první tým je v cíli nad ránem. Například finskou Jukolu běhá až 2000 sedmičlenných týmů a za víkend se do lesa vydá okolo 25 000 běžců.
Thierry od počátku své kariéry běhá za finský Kalevan Rasti, velký oddíl z malého města Joensuu. Kalevan už několik dekád patří mezi nejlepší týmy, ale do roku 2003 měli jen jedno vítězství na dvou severských klasikách, když v roce 1984 vyhráli Tiomilu. Jukola byla pro tento oddíl nedobytná, i když několikrát bojovali o vítězství až do závěrečných metrů.
V roce 2004 však postavili na poslední úsek Jukoly mladého Francouze. Tým na prvních šesti úsecích předvádí heroický výkon a Thierry přebírá štafetu ve vedení spolu s norským Haldenem. Halden je asi nejúspěšnější severský klub historie, který na Tiomile a Jukole sbírá jedno vítězství za druhým. I v tomto závodě jsou karty na jejich straně. Štafetu jim finišuje Emil Wingstedt, mistr světa ze štafet z předchozího roku a fyzicky asi nejlépe disponovaný závodník. Thierry od začátku ví, že v tomto terénu Emilovi neuteče, proto se drží na druhém místě a čeká na zaváhání soupeře. To ovšem nepřichází. Thierry na divácké kontrole vypadá, že mele z posledního a dlouho se s Emilem neudrží. Jak sám po závodě přiznal, Emilovo tempo pro něj nebylo vůbec komfortní a bylo by jednodušší ho nechat běžet a dokončit závod v poklidu na druhém místě. Zde se však projevila duše závodníka, protože šance vyhrát Jukolu může přijít jen jednou za život, Thierry se drží celou trať na zádech běžce Haldenu, i když ho to stojí ohromné úsilí.
Do finiše mladému Francouzovi nikdo nevěří, zvlášť tento rok byl doběh extrémně dlouhý. Thierry však jde za svým snem a cestou na poslední kontrolu nasazuje k dlouhému finiši. Překvapeného Emila předbíhá téměř neuvěřitelnou rychlostí a pokračuje na poslední kontrolu. Zde má náskok 30 metrů, který drží až do cíle. Tímto vítězstvím splnil sen všem spoluběžcům, někteří z nich se snažili Jukolu vyhrát už od počátku 90. let. Motorem týmu byl Simo Martomaa, který se při tradičním čtení poselství Jukoly rozbrečel dojetím, tak silným zážitkem je pro Finy vítězství na největším domácím závodě. Kalevan Rasti přidal i další vítězství v letech 2005, 2007, 2012, 2013 a 2014.
–––
Osobně jsem Thierryho ze začátku kariéry znal hlavně z doslechu, ale v roce 2008 se naše cesty poprvé zkřížily. Zamířil jsem studovat do Finska a od podzimu začal běhat za finský Kalevan Rasti. Thierry byl guru oddílu a hlavní tahoun směrem k jedinému cíli: vítězství na Tiomile. Přizpůsobovalo se tomu téměř vše, do Švédska jsme jezdili na podzim i na jaře a trénovali v relevantních terénech. Celou zimu jsme leželi ve starých mapách terénů a vymýšleli postupy, diskutovali nad jejich realizací a zjednodušením.
V roce 2009 to opět nevyšlo, doběhli jsme druzí, ale daleko za vítězným Kristiansandem. V následujícím roce jsme naše úsilí ještě zintenzivnili, hnacím motorem byl létající Francouz, který bral pouze vítězství a druhé místo se nemohlo ani slavit. V roce 2010 na mě připadla legendární dlouhá noc „langa natten“. Bohužel Aaro si na druhém úseku zvrtnul kotník a já do dlouhé noci vybíhal jeden a půl minuty za favorizovaným oddílem z Haldenu. „Langa natten“ je nejdelší, asi stominutový úsek, na kterém však mají všichni běžci stejnou trať. Díky neuvěřitelné psychické a teoretické přípravě jsem vyrazil těsně po půlnoci do lesa rychlostí, jako by mě čekal půlhodinový závod a po 20 minutách jsem se dotáhl do skupiny, kterou vedl Andreas Nordberg z Haldenu. V tu chvíli jsem věděl, že máme vyhráno! Z mé strany to byl velmi důležitý úvod závodu, protože týmy, se kterými jsem vystartoval, nabraly na tomto úseku více než 15 minut ztráty.
Na mém úseku se dalo pouze ztratit, ale úseky na konci závodu rozhodují o konečném pořadí v cíli. Následující běžci běželi výborně, mladý Adam Chromý, Phillipe Adamski i Fabian Hertner předvedli parádní výkony a vyslali Thierryho do lesa s komfortním dvouminutovým náskokem. Nakonec jsme vyhráli o šest minut a přidali ještě další tři vítězství v letech 2011, 2013 a 2014.
–––
Od roku 2008 jsem se s Thierrym potkával pravidelně a nepamatuji si jediný trénink, na kterém bych ho porazil. To znamená, že jsem ho na žádném neporazil. Nejen, že byl k neporažení v závodech, ale vyhrával i všechny tréninky. Každý trénink byl pro něj způsob, jak posunout svůj orienťák kupředu a snažil se ho využít na 100 %.
Thierryho kempy byly neuvěřitelně fyzicky i psychicky náročné. Standardní program byl ranní klus, dopolední orienťácký trénink, odpolední orienťácký trénink a večerní noční orientační běh. Většinou pouze jeden trénink denně se běžel v plné rychlosti, ostatní byly volnější. Pro představu čtenářů, trénink orientačního běhu se dá neuvěřitelně modifikovat, např. vrstevnicová mapa, middle, dlouhé postupy, sprint, redukovaná mapa, krátké postupy, koridory, směry, mapové intervaly, štafetové úseky… Tréninky jsou tak vždy různorodé, ale velmi časově náročné. Na každý trénink se musí dojet autem, abychom neběhali pořád ve stejném lese, takže mezi třemi tréninkovými fázemi bylo minimum času na odpočinek. Navíc ke konci kempu nám polevovala koncentrace a dělali jsme stále víc mapových chyb, zatímco Thierry si stále držel svůj standard.
Na začátku kariéry byl Thierry schopný strávit tři týdny sám v Alicante a trénovat podle výše popsaného modelu. Později svoje kempy plánoval na kratší dobu a vždy se k někomu připojil. Na konci kariéry nás začal zvát, abychom se přidali. Týdenní kempy byly rozepsány takřka na minuty, dostávali jsme nákupní seznamy, abychom nákupem potravin ztratili co nejméně času. Navíc všechny tréninky připravoval Thierry sám tak, jak mu vyhovovaly. Z těchto kempů jsem odjížděl i s 30 odtrénovanými hodinami za týden a téměř vše na mapě, což je na běžce velmi vysoké číslo.
–––
Oblast Savoie Grand Revard je nezapomenutelné místo. Masiv táhnoucí se od jezera Annency a klesající k městu Chambéry se v roce 2011 stal závodním prostorem mistrovství světa. Jednalo se o naprosto unikátní terén, který Francouzům záviděli i Skandinávci. Na západě je tento masiv ukončený dechberoucím zlomem, který po sobě zanechal stovky metrů vysokou skalnatou stěnu. Pro orientační běh místo jak stvořené.
Snad ani není náhodou, že zde měl Thierry svoji chalupu a učil se tu základy orientačního běhu. Velká část masivu však nebyla nikdy zmapována a až s blížícím se mistrovstvím světa postupně vznikaly nové a nové mapy. Pro všechny závodníky byl terén ohromnou výzvou a na tréninkových kempech v oblasti jsme museli strávit desítky dní a odtrénovat stovky hodin. Terén byl hodně specifický, s mnoha terénními detaily, částečně krasového původu a částečně formován ledovci. Technicky podobně náročný jako skandinávské terény, ale díky své poloze na úpatí Alp naprosto specifický.
Mistrovství světa v druhé polovině srpna 2011 se stalo „one-man show“. Už předchozí závody světového poháru ukázaly, že Thierry bude v těchto terénech těžko k poražení. Jenže prvním závodem byla klasika, kterou ještě nikdy na mistrovství světa nevyhrál.
Jeho výkon byl však z říše snů, vyhrál s ohromným náskokem více než čtyř minut před Finem Pasi Ikonenem a zkompletoval svoji sbírku medailí z individuálních závodů na mistrovství světa. O dva dny později přidal očekávaný titul na middlu. Oba závody odběhl téměř bez chyb a nedal svým soupeřům šanci. Když poté vyhrál s Philippem Adamskim a Françoisem Gononem štafety, získal i poslední titul z mistrovství světa, který mu zatím chyběl.
–––
Jeden podzim jsme závodili na tradičních švédských Smalandskavlen a Thierryho jsme poslali na poslední úsek ve vedoucí skupině. Ten závod se mu vůbec nevydařil a my nevyhráli. Už ani nevím, kolikátí jsme doběhli, protože se počítala pouze vítězství. Dodnes si pamatuji, že Thierry dlouho analyzoval, co bylo špatně. Nakonec vše přisoudil špatné stravě v restauracích a dalších pár let sebou vozil napařovací hrnec. Pokud se mu stravování nezdálo, tak si na hotelovém pokoji radši uvařil rýži s rybou a zeleninou na páře, než aby chodil do hotelové restaurace.
Jídlo celkově byla kapitola sama o sobě. Kvůli Thierrymu jsme většinou bydleli na ubytovnách s možností vlastního vaření. On sám řídil nákup surovin, ale hlavně mu nedělalo problém vařit pro sebe a ostatní. Jeho jídelníčky byly vždy velmi promyšlené jak z nutričního, tak chuťového hlediska. Ne nadarmo se říká, že Francie je země gurmánů.
Důležitou roli ve výkonu sportovce hraje motivace. Thierry ji získával četbou knih od profesionálních sportovců, kteří něco dokázali. Od každého si snažil něco vzít pro vlastní rozvoj.
Prakticky neznámou kapitolou byla Thierryho běžecká výkonnost na hladkých bězích. Ke konci kariéry hodně sledoval rozvoj skyrunningu, ale pokud vím, nikdy se žádného závodu bez mapy nezúčastnil. Často jsme po závodech diskutovali, jak rychle by zaběhl 3000 metrů na dráze nebo nějaký běžecký závod, ale nakonec na tom příliš nezáleží. V lese nás doslova válcoval a dokázal uspět i ve velmi rychlých terénech. To, že se do běžeckých závodů nehrnul, mělo jeden hlavní důvod, nepokládal je za rozvojové vzhledem ke své kariéře orientačního běžce a nechtěl plýtvat energií jinde. Tím se odlišoval od mnohých z nás, kteří jsme naopak v běžeckých závodech viděli zpestření, ale i rozvoj běžecké kapacity.
–––
Posledním závodem Thierryho na mezinárodní scéně byl middle na mistrovství světa 2017 v Estonsku. Po zdravotních potížích se zády nebyl schopný odtrénovat takové tréninkové dávky, což se projevilo už v předchozím roce ve Švédsku, odkud si odvezl „pouze“ stříbro z klasické trati. Tímto výkonem nechtěl ukončit svoji kariéru, a tak se rozhodl ještě rok pokračovat a veškeré úsilí směřoval k jedinému závodu.
Já osobně jsem svoji mezinárodní kariéru ukončil o rok dříve, a tak jsem po deseti letech nejel na MS. S napětím jsem tak u televize sledoval výkon tohoto fenomenálního Francouze a dobrého kamaráda. Vybral si extrémně obtížný úkol, protože Estonsko určitě nepatřilo k technicky náročným terénům, na druhou stranu byl middle velmi komplexním závodem se sníženou viditelností, ve kterém se lehce daly zúročit zkušenosti. Závod byl až do konce velmi vyrovnaný, Thierry už nebyl nejrychlejším závodníkem v lese, ale protože ostatní soupeři udělali vždy nějakou drobnou chybu, mohl v cíli slavit svůj čtrnáctý titul mistra světa. Rozloučil se tak ve velkém stylu.
–––
Švýcarka Simone Niggli má dvacet titulů z mistrovství světa, ale podle mého názoru v orienťáku nezanechala takovou stopu jako Thierry. Čím byl tedy tento Francouz fenomenální?
Svou technikou orientace v terénu, která byla nedostižná. Dokázal totiž zachytit vývoj sportu spojený s proměnou map, které se i díky rozvoji nových mapovacích technik stávaly podrobnějšími a přesnějšími. Thierry nejenže uměl většinu závodů odběhnout rychle a bez chyb (full speed no mistake), ale navíc se nebál svoje know-how šířit dál. Mladí běžci hltali články o tom, jak za dva roky kompletně změnil svoji techniku. V rozhovorech byl vždy naprosto upřímný, a kam přijel, tam s převahou vyhrál, ať to byl únor v Portugalsku, nebo letní mistrovství světa.
–––
Profil Thierryho Gueorgioua od Jana Procházky poprvé vyšel v osmém čísle časopisu B (jaro 2020) věnovaném orientačnímu běhu.