Kresli, to dáš! Pojď!!!

„Do očí mě praštilo množství lidí, kteří v televizi vůbec nejsou vidět. Pořád se tam něco děje, někdo něco přenáší, překážky se vozí tam a nazpátek, a ani já jsem nebyl schopný veškeré dění zaznamenat,“ říká ilustrátor Jindřich Janíček, který se s novinářskou akreditací a skicákem vydal do Brna na mistrovství republiky v lehké atletice. Výsledkem je reportáž, která vyšla jako samostatný sešit v nakladatelství Fake Fake Fake.

Proč jsi vedle stávajícího nakladatelství Take Take Take založil značku Fake Fake Fake?

Chtěl jsem se víc věnovat volné kresbě a nesedět dlouho u jednoho projektu, jet třeba jenom někam na víkend a vrátit se s hotovou věcí. Původní plán byl, že na Fake Fake Fake boudou vycházet čistě zábavné a nesmyslné ziny, které by na risografu (digitálním vysokorychlostním tiskařském stroji) tiskl Lukáš Parolek v Kudla Press.

Jednou z prvních věcí byly fotografie, tedy printscreeny, fanoušků hokejové NHL v pozadí jednotlivých zápasů, druhým projektem byl ukradený text Davida Fostera Wallace, ke kterému jsem udělal ilustrace a znovu jej vysázel jen proto, že jsem si chtěl zkusit ilustrovat právě tuhle povídku. Pokaždé to vyšlo bez ISBN. Tedy ISBN tam je, ale je falešné. U Wallace je ISBN, které patří knize od Noama Chomskyho, což je kniha – stejně jako povídka – o 11. září.

V čem je pro tebe tenhle způsob volného kreslení lákavý?

Je to spíš odpočinek. Mě opravdu baví kreslit, kreslím hodně a pravidelně a kreslení dělím do různých kategorií. Kreslení pro noviny je rychlé, většinou jde ihned do tisku, takže nemám moc prostoru pro experimentování. U dlouhodobějších projektů zase občas potřebuju rychlé vybočení, při kterém se odreaguju.

Kam bys zařadil komiksové sešity, které kreslíš jako přílohu pro B?

K delším projektům. Dlouhá příprava probíhá ještě před tím, než začnu kreslit, pokaždé si musím nastudovat literaturu. Už při získávání informací se rozmýšlím nad způsobem, jakým příběh odvyprávím a jak seřadím obrázky. Formát a počet stran je sice daný, přesto ale existuje spousta variant. Pak to celé musím nakreslit. Dvaatřicet stránek je docela dost, to je polovina Tintina.

Tvůj poslední autorský sešit vydaný pod Fake Fake Fake je reportáž z MČR v lehké atletice, které se konalo 26.–27. července 2019 v Brně. Čím tě ta události překvapila? Čím pro tebe jako pro ilustrátora byla zajímavá?

Do očí mě praštilo množství lidí, kteří v televizi vůbec nejsou vidět. Pořád se tam něco děje, někdo něco přenáší, překážky se vozí tam a nazpátek, a ani já jsem nebyl schopný veškeré dění zaznamenat. Díky tomu mi ta dvě odpoledne uběhla hodně rychle.

Bylo to pro tebe zábavné i ze sportovního hlediska nebo převažovala atraktivita zákulisí? Dokázala tě některá sportovní disciplína strhnout tak, že jsi zapomněl na okolí?

Když první den podle harmonogramu vrcholil sprintem mužů na 100 metrů, bylo slyšet, že moderátorovi zvážněl hlas a celá atmosféra zhoustla. Aha, řekl jsem si, tady už asi o něco jde, a měj jsem najednou nutkání nechat kreslení a sledovat závod. Zatímco když se na začátku snažili trojskokani roztleskat vlažné publikum, nefungovalo to.

Vizuálně mě zajímal hod kladivem, ale byl tak špatně umístěný, že se to z tribuny vůbec nedalo sledovat, a tak to publikum nezajímalo. Ale já jsem naprostý laik, takže jsem se chytal všeho – atmosféry i okolí.

V některých pasážích sešitu jsi k tomu, co se na mistrovství odehrávalo, poměrně kritický. Co tě na atletice překvapilo?

Největší roli hrála malost atletické komunity, na první pohled bylo vidět, že se většina zná, že se znají trenéři s rozhodčími, atleti s jinými trenéry a rozhodčími. Rozdíly oproti jiným sportů tam ale asi nebyly. I sexismus, na který upozorňuji, bude u jiných sportovních událostí nejspíš podobný. Tady ale všechno vyplynulo na povrch tak po půl hodině pozorování; bylo vidět, jak muži na pozici rozhodčích atletky objímají, poplácávají je po zádech, vtipkují s nimi a moderátoři je pak oslovují zdrobnělinou jména. Tohle byl první výrazný prvek, kterého jsem si všimnul, nevím ale, jakou roli hrál fakt, že jsem přišel odjinud, protože zjevně jsem byl jediný, koho to trápilo.

Co tě naopak překvapilo kladně?

Fascinovaně jsem sledoval třeba závod na 5000 metrů, jak běhají pořád dokolečka. To mě udivuje pořád. Vím, že to asi bude znít strašně, ale člověk začne oceňovat samotný pohyb a skutečnost, že to běžce baví. Je to asi stejné, jako když někdo oceňuje, že já kreslím, a sám to nedělá.

Cítíš za dobu, co pro B kreslíš běh, posun? Větší suverenitu, jistotu?

Kdyby měl mé běžce někdo hodnotit, byl bych stejně nejistý jako na začátku. Ale myslím si, že reportáž nebo žánr rychlých kreseb mi pomáhá nejvíc v tom, abych uvolnil ruku a nedbal na správnost tahu. Ve finále to potom vypadá dobře, ten jemný balanc, to, že se nebojím nakreslit něco špatně, což je od školy asi můj největší kámen úrazu. Během studií i v období prvních sešitů muselo být všechno přesný. Když si teď musím během sekundy zapamatovat třeba skok o tyči, vzít tlustý štětec a všechno to nakreslit, funguje to podle mě líp.

Takže nakladatelství Fake Fake Fake můžeme nazvat terapií?

Ano, ale zároveň je to místo pro experiment a pro vydávání. Předpokládám, že ostatní ilustrátoři experimentují úplně stejně, akorát to schovávají do šuplíku. Což já sice dělám taky, ale alespoň občas něco vydám.

Čím je pro tebe samotné vydávání důležité?

Mám dlouhodobější plán, časem bych chtěl vydat i nějaké komiksy, nejen ty moje. Už mě nebaví chodit na knižní a komiksové festivaly, nadávat na to, jak se mi zdejší komiksy nelíbí, a zároveň nic nedělat a nic nezkoušet. Chci si to všechno vyzkoušet sám. A také prostě mám rád papír a vytištěné věci a jsem rád, když to zajímá i někoho delšího, i když je to jen pár lidí v blízkém okolí.