Les, lidé

Les, lidé

zrovna se díváme na poslední část vyprahlé svobody
mezi Babím lomem a vranovskou planinou,
mlha jako řešení jakékoliv situace, metru, dálky,
za chvíli začne působit prach, chroupání tablety

nohy žijou v podzemním akváriu, jsou přes rok
chovány mezi divokými rybami, výtěry z nejtemnějších
tůní Punkvy, tak aby obstály v indiánském lese, prořízly
les, vpustily slunce do vnitřností Býčí skály

ale ty stejně neustále slyšíš vlaky, vážíš si jich
jako knih po otci, myslíš na rychlost, ale podstatný
je jen následující krok

/brána Malužínu opentlená bílou krajkou, solí/

dosavadní úcta k životu vrcholí vzpomínkou
na cigaretu, pomník Hynka Máchy, pomník zahálce
a vytrvalosti, který jsou jak nevlastní sourozenci hozeni
do nemravného století potu a neakceptovatelné prohry

„chlape, tohle se nezají, tady se žije desetitisíce let, tudy se utíkalo
po boji, před bojem, za žrádlem, bez žrádla, podojit fabriky, schoulit se do
temně modré katalogové barvy ADASTu, té ze dna bubnů praček“

Krajina bez muziky, v který jsi vždy pohotově sám, tak jak sis to přál,
vždy jsi tu pro sebe, mlátíš se do zad, zrychluješ, míjíš
místa v hlavě, kde dřív žili lvi.

Brněnský masakr, 15. 9. 2018