Londýnské kontrasty

Vždycky, když před svými známými zmíním, že v Londýně pravidelně běhám, nakrčí nos. Je mi jasné, co si představují. Dlouhé stíny věžáků, poletující prach a obaly od baget, kolony aut a zápach výfukových plynů a mezi tím vším já v cvičkách.

Taky jsem Londýn nejprve vnímala podobně. Jako barevnou, ale špinavou městskou džungli. Ve skutečnosti je to ale trochu jinak. Tohle velkoměsto si dává načas s odhalením své druhé tváře. Nejprve si vás prověří, jestli vydržíte, prokličkujete mezi autobusy a proderete se přeplněnými parky v centru, a až potom vás nechá vyběhnout do skutečné divočiny.

Nedaleko jeho středu město protíná Regent’s Canal. Je nejdelším a nejznámějším z kanálů, kterých se Londýnem vine několik. Dříve sloužil k přepravě uhlí a materiálu k výrobě v továrnách, od osmdesátých let potom k rekreaci. Lodě byly původně tažené koňmi a po celé délce kanálu byla tedy vybudovaná úzká cesta. A protože se v době jeho výstavby (na začátku 19. století) s kanálem spojovala představa hluku a zápachu, koryto se vyhýbalo rušným ulicím a těsné blízkosti domů. A tak se kolem jeho břehů postupně rozrůstal úzký ale magický pruh divočiny. Když dnes vyběhnete podél Regentského kanálu, obklopí vás kulisy divoce rostoucí fauny a ptačích hnízd, starých fabrik, komunitních zahrádek a moderních kaváren vystavěných v klenbách zrušených překladišť. Tenhle kontrast – setkání zašlých průmyslových budov s moderním designem a pestrými druhy říčních trav – mě při běhání a jízdě na kole hrozně baví. Nejsem samozřejmě sama. Stejně jako všechna místa v Londýně, mají i kanály své dopravní špičky. Labužníkům tedy doporučuji vyběhnout za úsvitu, například některé mlhavé podzimní ráno, a užít si kromě prázdné cesty také páru stoupající nad vodní hladinou a rosou naleštěné střechy všudypřítomných barevných hausbótů.

Ano, beru námitku, že do skutečné, opravdové přírody je z Londýna daleko. O to víc ale fascinuje pozorovat, jak se z malého plácku mezi domy stane díky přirozenému bujení zeleně a rukám několika dobrovolníků park či zenová zahrada, nebo jak se pečuje o malé přírodní rezervace vytyčené kolem starých městských rezervoárů a vodáren. A kdybych vám zavázala oči a dovedla vás doprostřed blat u řeky Lea, nikdy byste nevěřili, že jste jen 20 minut jízdy na kole od barů v Shoreditch. Londýňané se umí o svoje kousky přírody starat a užívat si je. Když víte, kam zajít, vůbec si nemusíte připadat jako v desetimilionovém městě.

V sobotu ráno se dá skočit na kolo a podél kanálu dojet k řece Lea. Její břehy lemují louky a blata, která můžete proběhnout křížem krážem. Je také fajn přibalit si jogamatku či slackline a přidat se k ostatním barevným tečkám pohybujícím se svým vlastním tempem po rozlehlém travnatém povrchu. Víkendy v londýnských parcích jsou nekonečnou inspirací a motivací ke sportu. Ve Victoria Parku, který se rozpíná nedaleko řeky Lea, potkáte skupinu praktikující taiči, hned vedle se dohrává utkání ve stolním tenise, opodál si kluci zkouší triky na koloběžce a tu a tam se tyčí slečna ve stojce na hlavě. Nejvýraznějším tónem v této harmonii jsou běžci. Kromě vytrvalců kroužících kolem umělých jezer a záhonů s původními anglickými bylinami trénují v parku i sprinteři a skokani – čtyřsetmetrový ovál je přístupný všem. Victoria Park je pro výběhy a další aktivity jeden z mých nejoblíbenějších právě díky své atmosféře a poloze mezi řekou Lea a kanálem Hertford Union. Jeho lidový charakter má možná na svědomí fakt, že se park nachází v akčním a rychle se modernizujícím východním Londýně plným továrních hal přeměněných na světlé galerie, malířské ateliéry a řemeslné pizzerie, možná za něj může také historie parku. Vicky Park, jak mu říkají místní, byl jako jediný z velkých londýnských parků vybudován přímo pro pracující lid. Měl přispět k zdravému životnímu stylu východních Londýňanů a podpořit aktivní pobyt venku. Ostatní, královské, parky se začaly otevírat pro veřejnost v průběhu devatenáctého století, ale jen v některých dnech. Victoria Park hrál důležitou roli v historii dělnického lidu a revolučních hnutí. Protestovaly zde britské sufražetky v čele se Sylvií Pankhurst, formovaly se spolky pro ochranu před policejním násilím a v roce 1978 se tu konal koncert Rock Against Racism. Když si naplánujete vytrvalostní běh východním Londýnem, propojíte trénink na čerstvém vzduchu se zážitkem kulturní historie města.

Pokud vás víc než šumění listů a kejhání divokých hus typických pro řeku Lea lákají velkoměstské kulisy, zkuste jednu z populárních tras v samém centru Londýna. Přímo podél Temže vyrážejí každý den běžecké kluby i jednotlivci. Trasy jsou klidnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Můžete zvolit třeba osmikilometrový výběh od London Bridge na východ až k pěšímu tunelu v Greenwich. Po cestě minete slavný Shard (nejvyšší budovu ve Spojeném království), Tower Bridge a Doky Svaté Kateřiny. Tato trasa přímo protíná jen minimum vozovek a z většiny je na ní zakázána i jízda na kole, takže se zde dá bez problému nalézt soustředění k tréninku.

V Londýně se fascinujícím způsobem potkává beton s hlínou. V symbióze zde existují daty přetékající laptopy a touha po propojení s přírodou. Miranda Bryant je jednou z běžkyň a běžců, kteří zhruba před deseti lety přispěli k „barefoot“ revoluci v Londýně. Boty odhazovali atleti nejen v parcích a na loukách, ale také na silnicích a chodnících kolem Temže. Když touto bosou technikou inspirovanou pravěkými lovci přebíhala Miranda London Bridge, užívala si prý, jak jí vzduch proudí mezi prsty u nohou, a především ono gesto rebelie, kterou s sebou běh bez bot mezi úředníky v oblecích přináší. Já sama jsem se zatím k takto obnaženému kontaktu s londýnskou půdou neodhodlala, ale při svých procházkách a výklusech podél kanálu se pravidelně míjím s pánem, který se „barefoot“ dopravuje každý den několik kilometrů do práce a zpět. Nepochybuji, že v batůžku má svetřík s véčkem a pečlivě srolovanou kravatu a přestavuji si, jak svou identitu mění každé ráno ve výtahu jednoho z věžáků v City.

Londýňané umějí být drsní a rádi si pohrávají s limity svého komfortu. Z tradičních londýnských disciplín mě osobně nejvíc pohltilo plavání ve studené vodě. Předminulé jaro jsem objevila rybníky – veřejná koupaliště v lesoparku Hampstead Heath. Celoročně otevřený je jeden pouze pro muže a jeden pro ženy. Půl hodiny na kole od centra města si u hlubokého rybníka mezi starými duby a kaštany připadáte jako ve snu. Když jsem sem poprvé přijela, byl duben a cedule u příkrých schůdků mě informovala, že voda má 11 stupňů Celsia. Bylo tu docela rušno. Převážně starší vyrýsované ženy v plaveckých čepicích a neoprenových ponožkách. Postávala jsem chvilku v převlékárně a poslouchala, že se nedoporučuje dát si hned po plavání teplou sprchu a jaký oděv se má navléknout po lednové koupeli. Většina z žen, které jsem ten den poznala, chodí plavat i v zimě. Několikrát týdně ráno. Neodolala jsem a musela jsem tam skočit.

Kromě rybníků je v Londýně i přes zimu otevřeno několik umělých koupališť s nevyhřívanou vodou. Jsou oblíbená. Přiznám se, že já koncem října vždycky odpadám, ale i tak je tahle tradice studených koupelí pro můj osobní obraz Londýna zásadní. Slibuji vám, že i když dychtíte po dobrodružství, výzvách a k životu nutně potřebujete zelený plenér, v Londýně vydržíte. Celoročně se plave také v umělém jezeru Serpentine uprostřed slavného Hyde Parku. Od stolečků před kavárnou na břehu jezera lidi pozorují plavce a upíjejí čaj s mlékem. Okolí Serpentine má někdy skoro lázeňskou atmosféru. Procházejí se zde páry s malými psíky, na lavičkách posedávají dámy zabrané do hovoru a pánové do obsahu svých novin. Spolu s plavci a turisty doplňují tuto scénu samozřejmě běžci – po obvodu jezera vede oblíbená tříkilometrová běžecká trasa. Hyde Park je jednou z tradičních londýnských destinací pro off-track trénink. Kromě vyasfaltovaných chodníků nabízí také dlouhé kilometry prašných cest určených přímo pro běh a jízdu na koni.

V Londýně vás pohltí touha učit se a zkoušet nové věci. Jedna z mých kamarádek připodobňuje město k hřišti. Je to tak. Můžete si tu zkusit cokoliv – ve veřejném prostoru a bez toho, abyste si připadali trapně. V ulicích, parcích a kolem řek se mísí špičkoví sportovci s experimentátory a nadšenci. I ti, kteří chtějí zůstat jen u běhání, si mohou snadno rozšířit svou tréninkovou slovní zásobu. Po celém městě funguje víc než stovka běžeckých klubů. V některých trénují hlavně profesionální běžci, jiné se soustředí na lidi, kteří si chtějí před prací nebo po práci prostě protáhnout kostru. A mnohým z nich se daří skloubit trénink se společenskou událostí. Můžete se připojit například k Brunch klubu – v malé partě odběhnout 10 kilometrů a pak si dát společně avokádový toust v prosklené kavárně s výhledem na Temži. Není těžké najít ani platformu pro singles běžce nebo běžecký klub libující si ve výbězích před rozedněním. Na atletických stadionech si můžete trénink řídit sami (prakticky všechna sportoviště jsou otevřena pro veřejnost) nebo se opět přidat ke skupině vedené zkušeným trenérem. Skutečný boom tu teď zažívají osobní trenéři, kteří po ránu v parcích hlasitě cepují své klienty.

Sport patří k životnímu stylu moderních obyvatel Londýna. Být aktivní tu frčí, o tom není pochyb. Většinou je hrozně fajn pozorovat, jak se lidé nechávají strhnout k dobré věci, jen někdy to zachází trochu moc daleko. „Příliš“ mi připadají například přestřelené ceny a design sportovního vybavení a některé víkendové scény. Pokud stojíte v neděli dopoledne na Broadway Market frontu na cappuccino, očekává se, že budete mít značkové legíny a přes rameno perfektně stočenou jogamatku s květinovým vzorem. Samozřejmostí je i vlastní, férově vyrobený kelímek na kafe, sladěný s barvou legín. Kromě toho, že moje elasťáky jsou prořídlé a seprané a kávu piju zásadně bez mléka, mám někdy taky problém s tím, jak si Angličané libují v organizaci všeho. Dlouho jsem si zvykala na množství masových organizovaných běhů v parcích, běhy v srandovních oblečkách a podobně. Teď už si říkám, lidi běhají a baví je to, proč ne. Občas jsou místní nápady vlastně hodně dobré. Loni na začátku října se například tradiční londýnský maraton nemusel kvůli koronaviru zcela rušit. Organizátoři nechali vyvinout aplikaci, díky které mohli registrovaní běžci absolvovat trasu v délce maratonu kdekoliv v zemi (nebo na světě) a oficiálně běh dokončit. Lidi tak byli motivovaní, aby běželi, i když budou sami nebo jen s pár známými. Jen málokdo byl nakonec zklamaný a většina účastníků si podle všeho závod užila po svém. Skupinka kamarádek ze Surrey například vyběhla hned po půlnoci (maraton se měl zaběhnout mezi 00.00 a 23.59 britského letního času v neděli 4. října). Holky se prý bavily myšlenkou, že i když občas zastaví a odpočinou si, budou nejspíš prvními, kdo tento ročník londýnského maratonu dokončí.

Být blízko epicentra aktivit má svá pro a proti. Když vyjdete ven, nenudíte se a neprokrastinujete. Nedávno jsem po cestě kolem řeky zahlédla kluka, který plul na uzounkém paddle boardu spolu se třemi psy a byl tak rychlý, že jsem si ho ani nestihla vyfotit. Později mě minul týpek na jednokolce a se sandwichem v ruce. Pár minut potom kolem proběhla maminka s dvojčaty v kočárku. Děti vypadaly, že jsou na pohyb v rychlosti 15 km za hodinu po dlažebních kostkách zvyklé. Běhá se naprosto všude a různými styly. Město vás rozhýbe nečekanými směry a výborná infrastruktura cyklotras odradí od postávání na autobusových zastávkách. Za tyto možnosti a inspiraci však zaplatíte výkupné. Vysníte si například dopolední výklus s někým z kamarádů a potom společné kafe venku, ale všichni buď pracují, nebo bydlí tak daleko, že by vůbec nemělo cenu se na ty dvě hodiny scházet. Když můžou oni, nemůžete zase vy. V Londýně se pracuje na plné obrátky a takové to „Nemáš teď chvilku čas? Tak se sejdeme“ tu prostě nefunguje. Ať už jde o trénink nebo cokoliv jiného. To mi tady po těch pěti letech asi nejvíc chybí. Nebezpečná jsou také ta kvanta možností. Nabízí se tolik lekcí a kurzů, jeden lákavější než druhý, že není možné se rozhodnout, jestli zkusit akrobatickou gymnastiku, dopilovat kraula nebo se taky naučit jezdit na skatu jako vaše nová sousedka. Není vůbec jednoduché najít soustředění na disciplínu, kterou chcete opravdu dlouhodobě rozvíjet. Prošla jsem už asi všemi možnými fázemi. Obdobím, kdy jsem chtěla zkusit všechno, dobou, kdy jsem naopak radši nechtěla dělat nic, přišel pocit, že se musím věci naučit dokonale tak jako lidi kolem mě, anebo naopak, že si můžu všechno jen tak zkusit a vyblbnout se. Teď pracuji na dosažení rovnováhy mezi těmito extrémy.

Občas přemýšlím, co mi při běhání někde jinde na světě bude chybět nejvíc. Asi to, že si můžu vybrat z rozmanitých přírodních a industriálních krajin a užívat si hranice a kontrasty mezi nimi. Ráda při pohybu pozoruju atmosféru různých čtvrtí. A občas se z běžecké výpravy po velkoměstě vrátím s botami obalenými bahnem. To ta odvrácená, divoká tvář Londýna. Teď už mě nepřekvapuje, jak velké množství lidí se tu připravuje na terénní běžecké závody. Například Epping Forest na severu města nebo kopcovitý Hamstead Heath prakticky v jeho centru jsou ideálními místy pro fartleky v terénu. A když zvolíte Highgate Woods, kousek od Hampstead, poběžíte zachovalými zbytky původního pralesa. Na londýnských zelených plochách se stromy nechávají volně tlít, ať už se jedná o prales, nebo ne, a přírodní koloběh zde má vedle rytmu lidského pohybu svůj prostor. Na území města roste deset milionů stromů, a o Londýnu se proto někdy mluví jako o největším městském lese na světě. Jedna malá neziskovka nedávno vytvořila aplikaci, díky níž si můžete na mapě najít a přiblížit kterýkoliv z těch miliónů stromů a zjistit si, jestli je to platan, třešeň nebo javor a dohledat další z dostupných informací o jeho identitě.

Vlastně to tu k té divočině nemá daleko. Někdy mi připadá, že si můžu si vybrat, jestli chci Londýn zažívat jako les nebo jako velkoměsto. Anebo jeden týden to a druhý ono. Jen vyměnit pohory za kozačky, tedy goretexové běžecké boty za plátěné. Londýnská krajina je neskutečně pestrá a láká ven, říká si o spoluúčast, nenechá nikoho moc dlouho oddychnout.

–––

Běžecký průvodce po Londýně Aleny Skálové vyjde v devátém čísle časopisu B.

Photos © Alena Skálová