Místa, kde nic není #1

Taková louka je až za odměnu. Nikdy na ni nevybíhám hned ze začátku, jen co vyrazím ze vrat. Teprve když se blížím domů, vynořím se z lesa a namířím si to napříč loukou k silnici. Nejde jen o začátek a konec, o to, že běžet tam je jiné než běžet zpátky, o směr, v kterém je tráva přitisknutá k zemi, ale především o radost spojenou s tím, že můžu běžet volným prostorem, který se přede mnou náhle otevřel. Zahučet z louky do lesního podrostu má také něco do sebe, ale radosti je v tom jen málo, spíš pocit stísněnosti a frustrace z nevyhnutelného zpomalení. Kličkuji po pěšině mezi stromy, přeskakuji kořeny, kaluže a rygoly, a pak to přijde – odrazím se z nevysokého valu a dopadám rovnou do bahna na kraji louky. Nohy jsou po kotníky ve vodě, krok dva a půda je o něco pevnější, tráva vyšší, podmáčeným terénem běžím přímo k stromořadí na druhém konci louky. Vlevo je křoví, rozbitá plechová bouda a osamělá olše, vpravo se táhne strouha, pruhy trávy mě vedou k mezeře mezi starými třešněmi. Žádné odbočky, jen rychlost a měkká půda pod nohama, mikrokosmos přespolního běhu, samotná jeho podstata se vtělila do dvou set metrů louky přede mnou. Míjím borovici po levé straně a dobíhám na cestu protínající linii třešní, mezi nimiž jsou nově vysázené mladé stromky – nejen třešně, ale i hrušně a slivoně. Zbývajících dvacet třicet metrů k silnici jen vyklusávám. V zimě tu bude sníh, křupající led. A v létě vyroste tráva, bude po běhání.