Místa, kde nic není #10

Když se obracím, je v tom vždy jistá úleva. Už nejsem zády k cíli, a přestože jsem se k němu blížil od samého začátku, nyní je to konečně zjevné. Najednou čelím jeho zdánlivé blízkosti i hrozivé vzdálenosti, která mě od něj stále dělí. Na své dráze jsem dosáhl krajního bodu, napětí povolilo, nebo spíš získává jinou kvalitu. Hromadící se únavu vyvažuje vědomí, že už toho nezbývá tolik. Ve snaze uniknout obavám se na obrátce náhle otočím zády ke všemu, co jsem měl před sebou, abych se vydal vstříc tomu, čím jsem už jednou prošel, jenže to je teď úplně jiné. Na obrátce se krátce zastavím, jako bych se chtěl nadechnout, jako bych váhal, než se pustím dál – na okamžik nikam neběžím, dotknu se stromu, křížku, kamene a znovu se dávám do pohybu. Skutečná obrátka není bodem v čase, který plyne stále vpřed, ale místem v prostoru, odkud se mohu vrátit. Neobrátím se po půl hodině, ale až na rozcestí, u mostu nebo na vrcholku kopce, neboť běžím tam a zase zpátky.