Místa, kde nic není #11
Na chvíli necítím tíhu těla. Voda je čistá a rozlehlá. Houpu se na vlnách, na dno nedosáhnu a na břeh zapomínám. Vítr žene hladinu – až kam? Musel jsem běžet, abych ocenil ztrátu jakékoli opory. Už se neodrazím ani nedopadnu. Nahoru a dolů mě nese voda, sám jsem téměř bezmocný. Zatímco jsem se při běhu snažil omezit kontakt se zemí, nyní, když je mi odepřen, touha po něm se pomalu vkrádá do opojení z pocitu beztíže. Přeci jen země je tělu bližší než voda, navzdory tomu, jak přitažlivá se mi svou cizostí zdá. Když v zimě stojím ve tmě na břehu, ve vzduchu poletují vločky a od vody fouká, jako bych se ocitl na jiné planetě – nikoli nepřátelské, ale cizí. Nezbývá než se ponořit, doplavat kam až to jde, a pak utíkat, abych se dokázal vrátit zpět.