Místa, kde nic není #12

Mám radost, když na horském výběhu potkám sníh. V zimě je to samozřejmost, ale v létě? To jsem tak ráda, když se najednou černá mění v bílou, kameny mizí, až nakonec se cestička úplně ztratí pod vrstvou sněhu. Letošního? Loňského? Z minulého století? Kdoví. Kdoví, co se pode mnou skrývá, když opustím suť a vkročím na sněhové pole. Následuju stopy těch, co tu šli přede mnou, jenže za chvíli už mě klopýtání v cizích šlépějích nebaví. Je to nepohodlné a příliš spořádané. Vystupuju z vyznačené linie a jdu si vlastní cestou. Nejprve souběžně s tou původní, bořím se hned vedle, mé počínání zdánlivě postrádá logiku, ale má svůj smysl. Zanedlouho mě traverz omrzí, a tak uhýbám, stáčím se čelem do údolí a vydávám se vstříc dobrodružství. Protože to se skrývá v každém seběhu. Tenhle má ale něco navíc. Nemusím se dívat pod nohy, je jedno, kam došlápnu. Jak se svah naklání víc a víc, natahuju krok a protáčím pod sebou nohy čím dál rychleji. Pomyslím si, že tímhle stylem a s takovou lehkostí bych chtěla běhat pořád, když vtom nade mnou zvítězí gravitace. Nejprve se mi v očekávání tvrdého dopadu na chvilku zastaví srdce, ale pak si uvědomím, kde jsem, a s radostí naskočím na dlouhou skluzavku.