Místa, kde nic není #13

Stráň není dlouhá, jen pár desítek metrů. Úzká pěšina v ní stoupá kolmo do svahu. Kdo na ni vběhne první, má výhodu, že nemusí uzpůsobovat svůj krok tomu, kdo je před ním. Dost na tom, že jej musí přizpůsobit samotnému stoupání. A těžko se tu předbíhá. Tahle stráň je na celé trase klíčová. Pokaždé otestuje, jak jsem unavený, jak mi to zrovna běží. Podobá se můj běh spíš chůzi, nebo ani nepoznám, že jsem už vyběhl nahoru? Jak snadno se dokážu nahoře rozběhnout? Už předem tuším, co mě dnes asi čeká. Ale mohlo by to být jinak? Kamínky ujíždí pod nohama, kořeny mě nutí měnit rytmus, každý výpadek v tréninku nebo zanedbaný odpočinek je znát. Poslední dva tři těžké kroky, pak se to zlomí, pěšina mírně klesá, nohy se roztočí a běžím dál. Jako bych potkal přítele. Zpomalím, prohodíme pár unavených vět, víc není třeba. Víme o sobě, za ta léta se známe tak dobře, lehce si pokyneme na pozdrav, zase se tu setkáme. Vyhnout se jí by byla zrada na příteli.