Místa, kde nic není #16
Je uklidňující vběhnout do toho zeleného tunelu a odevzdat se mu. Dvě řady stromů jasně vedou mé kroky a já nemusím přemýšlet, kudy poběžím. Zdá se to být jasné, není kam uhnout. I kdybych chtěla, není tu žádný únikový východ. I když, co tamhle, jak se větve trošku rozestupují? Rozhoduji se to zkusit, a hle – jsem venku! Vzápětí mě to ovšem začíná táhnout zpátky dovnitř. Nedá se to překonat, a tak po pár metrech znovu pronikám zelenou zdí, abych způsobně pokračovala vytyčenou cestou. Jenže po pár krocích už se mi zase stýská po tom světě venku. Možná tuším, co mě na konci tunelu čeká a chci se tomu vyhnout. Sice je tam vidět ono pověstné světlo, ale kdoví, kam doopravdy ústí? V následujících chvílích jsem zmítána mezi tam a zpátky, dovnitř a ven skrz listnatou barikádu, se štěstím se vyhýbám kmenům, jeden míjím zleva, druhý zprava, a tak pořád dál, dokud mi síly stačí. Když dojdou, alej nade mnou zvítězí. Jsem uvnitř a jsem z toho kličkování tak unavená, že se nakonec ještě ráda opět poddávám monotónnímu směřování vpřed. Jsem zvědavá, do jakého světa se na konci vyloupnu.