Místa, kde nic není #17
V hlavě mi víří myšlenky, v srdci emoce. Je to intenzivní, zmatené. Ničí mě zevnitř. Vybíhám, abych se je pokusila trošku srovnat. Je mi jedno, kudy poběžím a jak to tam bude vypadat. Hlavně, ať to hladce ubíhá; pak se nemusím na nic soustředit. Automaticky kladu nohy jednu před druhou, koukám do prázdna a cítím, jak se s každým dopadem moje hlava malinko otřese a uvnitř se to pomalu začíná skládat. Jako když třesu sklenicí s ovesnými vločkami, aby se jich tam vešlo ještě víc. Myšlenky se usazují, rozjitřené srdce se zklidňuje. Po chvíli už nemyslím na nic a začínám vnímat okolí; je podvečer, zapadá slunce. Z klidu mě ještě občas vytrhne nějaká zbloudilá myšlenka, která mi doteď volně poletovala v hlavě, ale i ta si za okamžik sedá k ostatním a všechno se zdá být v pořádku. Jenže já vím, že je to hodně křehká rovnováha. Stačí málo, zlehka fouknout, a myšlenky se znovu rozletí. Teď jsem v pohodě. Co ale bude, až zastavím? Co bude večer, co v noci? Možná ze mě bude ultramaratonec.