Místa, kde nic není #18
Kdo by měl rád prach? Když je to možné, také se mu raději vyhnu. Jenže tady, tady to nejde. Tady je prach všudypřítomný. I přesto se mu nejprve snažím utéct. Vyběhnu a za mnou se zvedají první zvířené částečky. Pomalu, líně – jako by i na ně působila atmosféra časného rána. Jak ale slunce stoupá výš a výš, krajina ožívá. I mně sluneční paprsky vlévají energii do žil a zrychluju; nejdřív jen zlehka, nevědomky. Postupně ale přidávám a radostně utíkám vstříc novému dni. A za mnou se zvedá čím dál tím víc prachu. Začíná to připomínat jakousi hru. Pravidla jsou jednoduchá – čím rychlejší tempo, tím více prachu mě bude pronásledovat. Ale také tím větší šance mu utéct; jen nesmím zpomalit. Jenže mé síly nejsou nekonečné. Vysvobodí mě až skupina běžců, co mě právě minula. Jsou tak rychlí, že mi záhy zmizí v dáli. Jejich nedávnou přítomnost mi však stále připomíná oblak prachu přede mnou, velký, červený a nadýchaný. Zpomaluju, abych do něj nevběhla, zatímco mě dohání ten, před kterým utíkám. A až tady, v obklíčení, si uvědomím, že nad prachem nelze vyhrát. Bude pořád se mnou, ať se mi to líbí, nebo ne.