Místa, kde nic není #2

Seběhnu z cesty, sehnu se, abych proběhl pod nízkými větvemi, náhle změním směr, oběhnu vývrat, přeskočím klacky nakupené na zemi, proběhnu škvírou mezi stromy. Co krok to kořen, pařez, větev, kámen, povalený kmen, rýha, bažina, ostružiní. Nemám žádný cíl, jen naplnit čas během. Když nespěchám a nechci nikam doběhnout, les nemusí být velký. Celý běh se mi vejde do jednoho nebo dvou kilometrů čtverečních, aniž bych běžel dvakrát stejnou cestou. Vplétám jej do větví, navazuji na kmeny stromů, do tkaniny z kroků halím záhyby země. Občas se zadrhnu, zacuchám v křoví, potrhám v podrostu, pak přeskočím potok, stoupám a zase klesám, narazím na nový vzor, nerovný terén plný prohlubní, ztracenou olši uprostřed smrkového lesa, obdélník mladých buků, břízy na okraji pole. A v samotném středu, jednom z mnoha, téhle části lesa celý svět zesvětlá, zežloutne seschlou travou pod nohama, jehličím spadaným z modřínů, volným prostorem mezi jejich kmeny – téměř čistý modřínový les jako by byl úplně odjinud, ze severu, snad, živený vzpomínkou na četbu Šalamova. Jedinou pěšinu, která jím prochází, protnu, minu oplocenku a stejně neurčitým a nejistým během se vydám k domovu.

–––

Báře Vyhnálkové děkuji za připomenutí.