Místa, kde nic není #3
Od lesa se dno prudčeji svažuje, není tak bahnité a dá se dřív plavat, kdežto ze strany naproti hrázi je dlouho mělko, na dně jemný kal a u břehu raci, občas i nějaké škeble. V létě je voda hnědá od zvířeného kalu, plavu mezi kuličkami řas a sleduji volavku, jak letí směrem k lesu. Okolní pole jsou rozpálená a voda lepkavě teplá. Pak se ochladí, voda se pročistí, zmizí řasy, kal si sedne a trnky podél cesty čekají na mráz. To nejlepší však teprve přijde, když teplota vody při hladině klesne na čtyři stupně, celý rybník se obrátí vzhůru nohama a vrchní vrstva vody se ocitne až u dna. Najednou je všechno ještě průzračnější. Přijde led a z plavání zbyde jen díra u břehu, mnohdy ani to ne. Jenže plavec jsem beztak mizerný – ve vodě spíš prodlévám a pozoruji. Jsem pomalý a ponořený do okolního prostředí, s pohledem těsně nad hladinou, která se chvěje, čeří a vlní, jindy jen nehnutě leží, úplně čistá, s listím, s korálky dešťových kapek, tajícími vločkami, s mraky a stromy, které se na ní zrcadlí. Pod hladinou se mi vzdalují ruce. Počítám tempa. Ztrácím se, a když potom běžím, musím přidat, abych se poskládal znovu dohromady.