Místa, kde nic není #4

Blížím se k potoku. Zem vlhne, začíná být podmáčená. Moje boty v ní zanechávají stále hlubší otisky a musím přemýšlet, kam došlápnu příště. Natahuju krok, abych se s bahnem nepotkala tolikrát, za chvilku už to ale nestačí, a tak se odrážím a skáču, skáču z drnu na drn, z jednoho ostrůvku v moři bahna na druhý, vzdálenost mezi nimi se zvětšuje, už to začíná být příliš. Tu mě ještě zachrání osamělý strom, přistávám na jeho kořenech a objímám jeho kmen, abych se s ním hned v příštím okamžiku zase rozloučila. Pouštím se, veškerou silou se od něj odrážím a letím… Letím dlouho a letím daleko; nestačí to ovšem. Přistání je měkké. Do bažiny se noří nejprve špičky bot, vzápětí cítím, jak lačně obemyká mé kotníky, ale pořád jí to nestačí, klesám níž a níž, bahno šplhá po lýtkách výš a výš, až se konečně zastavím. Stojím v tom černém moři, utopena po kolena. Ztěžka vytahuju jednu nohu, bažina mě nechce pustit, nakonec vítězím, noha je venku, nemám ale vyhráno, na okraj je to ještě kus cesty, a tak první nohu opět polyká bahno, zatímco druhá pomalu stoupá k jeho hladině. Zbývají poslední těžké kroky, ještě tři, dva, ještě jeden, a náhle stojím v potoce, průzračná voda obtéká mé nohy a proud přede mnou se barví dohněda. Voda je studená, ale v horkém dni jako dneska je to příjemné, brouzdám se potokem dál, hledám větší hloubku, nenacházím, a tak se rozbíhám, zrychluju, voda odstřikuje a smývá ze mě poslední zbytky bláta. Udělám ještě pár kroků ve vodě, vyskočím na břeh a potom běžím dál, jako by se nic nestalo, nohy nebývale svěží.