Místa, kde nic není #6

Nedává to téměř žádný smysl. Rychlejší to být nemůže, kratší možná, ale jen o málo. Jenže vzpomínka na betonovou rouru, kterou jsem v dětství sledoval potok na jeho cestě podél silnice pod železniční tratí, abych pak skončil celý mokrý a od bláta na jejím druhém konci, je mnohem silnější než jakékoli rozumné argumenty. A tak postupuji pomalu vpřed, opatrně se sunu podél stěny, přeskakuji z jednoho břehu na druhý, rozkročený nad tekoucí vodou, ohnutý v pase dělám drobné kolébavé kroky, které se mi vrací ozvěnou zpět, a doufám, že neskončím v tom mírném ledovém proudu, jenž se ztrácí v šeru přede mnou. Nic tam není. Co bych tam také mohl nalézt? Je to jen průchod, průchod do minulosti, stezka vedoucí souběžně s našimi všedními životy, vymykající se cílům, které sledujeme, všemu, oč usilujeme, a na jejím druhém konci je stejný svět jako ten, který jsem před pár minutami opustil. Pouze jsem prolezl rourou na druhou stranu.