Místa, kde nic není #7

Rovnováha. Na hřebeni je patrná víc než kde jinde. Skromná cestička balancuje na hraně, tu zprava oběhne pahrbek, tu uhne trošku doleva; vždy se ale vrátí, aby pokračovala k vrcholu. Stejně jako já v tréninku. Tady dole, na začátku by se tolik nestalo, kdybych rovnováhu na chvilku ztratila. Škobrtla bych o trs trávy, možná bych se dokonce skutálela pár metrů dolů ze stráně. Vrátit se zpátky by ale bylo snadné. To o kus dál bych měla větší problémy. Přibývá kamení, hřbet se zostřuje. Tady už nechci zakopnout, návrat by byl náročný, musela bych potlučená lézt příkrým svahem, ostré kameny by mi ujížděly pod nohama a rozdíraly by mi ruce. Pečlivě tedy vážím své kroky a čím blíž jsem vrcholu, tím víc se soustředím, nesmím polevit v pozornosti, tady už jde o všechno, jsem na hraně mezi stanutím na vrcholu a pádem do propasti, na hraně úspěchu a neúspěchu, života a smrti. Podaří se mi někdy vrcholu dosáhnout? Kdo ví. I když se budu snažit sebevíc, může mě sfouknout vítr, mlha mi může zastřít vytyčenou cestu, zčistajasna mě může zasáhnout blesk. I nepřístupná hora však jednou ukáže svou vlídnou tvář; věřím tomu. A proto stále osciluju na hraně, kmitám zleva doprava, zpředu dozadu, a čekám na svou příležitost.