Místa, kde nic není #8

Běžet napříč polem v oranici, třeba jen krátce, znamená pocítit tíhu světa. Nestejným krokem klopýtám mezi hroudami, nohy těžké, obalené blátem, zem se zvedá a les, k němuž se blížím, se zdá být nesmírně daleko – druhý břeh, od něhož mě dělí brázdy času. Pryč je lehkost, s níž se dalo plachtit po strništi. Křižuji proti větru, polní proudy mě strhávají ze správného směru a marně vyhlížím maják posedu ve výběžku lesa. Blízko se zdá být jen nebe, šedivé mraky, které se drží nízko nad zemí. Pole je prázdné, rozlehlé a monotónní. Vzduch není naše moře – naše moře nás pevně drží za kotníky a nedovolí nám vzlétnout.