Místa, kde nic není #9.1
Mladý les má mnoho podob. Mohou to být hustě sázené smrčky, které mě bodají svými jehličkami a suchými větvičkami mi rozdírají kůži. Může to být bukové mlází, které mě v zimě švihá do zmrzlých nohou, až občas vyjeknu bolestí. Nebo to může být hustník borový, ten mám ráda. V zimě do něj zaběhnu a užívám si, jak v něm postupně mizím, hloub a hloub. Shazuju sníh z větví, které se úlevně vymršťují k nebi a sníh mi padá za krk a do očí. Studí to a chvílemi ani nevidím na cestu, ale vůbec mi to nevadí, neboť žádnou cestu nemám a jen si užívám ten moment, jako dítě v louži, s úplně stejným potěšením. Nejlepší je takový hustník ale na jaře. Je to pohlazení po těle i po duši, když je po dešti, svítí slunce a já se zanořím mezi mladé borovičky, jen o málo vyšší než já. Pružné větve mi uhýbají z cesty, dlouhé jemné jehlice mě hladí po kůži a nechávají ze sebe sklouznout kapky, které se na nich ještě před chvilkou třpytily. Vstřebávám tu jarní vláhu, cítím, jak mi vlévá energii do žil, připadám si živá jako nikdy předtím. Když hustník opouštím a do zad se mi opře lehký vánek, málem se vznesu; tam nahoru na skálu, kde si lehnu a budu se vyhřívat, dokud poslední sluneční paprsek nezmizí za obzorem.