Místa, kde nic není #9.2

Jsou hustníky, které neprorazím, bezmocně narážím do smrkových větví vytvářejících neprostupnou hradbu nebo se čím dál víc zamotávám do spleti ostružin a mladých stromků. Přitom by mnohdy stačilo kus poodstoupit, jít mírně stranou, jenže to nevidím a slepě se deru vpřed tou nejhorší možnou cestou. Jaký je to však rozdíl, když se mi daří sledovat stezky zvěře, proplétat se zdánlivě homogenním neprůchodným lesem, nalézat volná místa v jeho husté tkáni a vyhýbat se nástrahám. Právě tehdy dokáže hustník nejvíc překvapit. Nacházím v něm osamělé listnáče uprostřed nejtemnějších jehličnatých porostů, travnatá náměstíčka, mechové zahrady, ukryté lesní chrámy a příbytky. Ve srovnání s tím je čistý les, byť sebekrásnější, vždy poněkud fádní a nudný, nic v sobě neskrývá, jen stěží v něm mohu potkat nečekané a dostat se do míst tak nepravděpodobných.