Moira

Rozhovor s Moirou Stewartovou vyšel v prvním čísle časopisu B (podzim 2015).

–––

O Moiře Stewartové se ví, že pochází ze známé česko-skotské běžecké rodiny. Eddie Stewart běhal krosy za skotský nároďák a na Běchovicích i Velké Kunratické bral na bedně bronz. Osobák na desítce má 29:54 a na maratonu 2:23. Moiry máma Mia uměla dobře krosy, ale taky trojku za 9:47 nebo desítku za 34:46. Oba stále patří mezi špičkové běžecké veterány velmi oblíbené v běžecké komunitě. Sedmnáctiletý mladší bratr Gerron se specializuje na kratší tratě a má čtvrtku za 53,19 a půlku pod dvě minuty (1:59,23).

Ještě jako juniorka na sebe výrazně upozornila na loňských Běchovicích, kde držela tempo s Ivanou Sekyrovou a skončila čtvrtá. Při nominačním závodě na ME v krosu poprvé porazila svoji velkou soupeřku Anežku Drahotovou a na samotném ME pak v juniorské kategorii obsadila skvělé patnácté místo. Řeči o nové české vytrvalecké naději pak potvrdila v květnu 2015 titulem mistryně republiky na dráze v běhu na 10 000 m.

Dvacetiletá běžkyně nezapře své dobré vychování a zůstává nohama na zemi. Opatrně zvažuje své možnosti, o soupeřkách mluví s respektem, skromně a tiše. Běhání ji baví stejně jako grafika a animace, kterou studuje na pražské Hollarce. Svoji budoucnost vidí zatím velmi otevřeně.

Rodiče tě určitě vedli ke sportu…

To jo, třeba když jsme byli s bráchou malinký a máma šla běhat, tak jsme vedle ní jezdili na kole, občas běžky a sjezdování. S tátou víkendové procházky.

Vůbec žádné běhání?

Občas jsme si asi šli i klusnout, když o tom přemýšlím. Ale jako malý nás rodiče drželi od atletiky dál.

O svém dětství bys řekla…

Že jsem ho měla takový klasický holčičí. Prošla jsem různýma tanečkama a podobně. Tancování jsem dělala nakonec asi osm let, než jsem začala s atletikou. Prošla jsem taky flétničkou a klarinetem. Takže jsem chodila do spousty kroužků a pak lítání s kamarádkama venku.

No, ony nebyly zas jen tak nějaké tanečky. Byla jsi na i mistrovství světa, takže to musela být dřina ne?

Tancování se zase netrénuje tak často. My, i když jsme měly mistrovství, tak jsme trénovaly tak třikrát týdně. Ale byly jsme opravdu malinký holky. Začalo to v první třídě a sekla jsem s tím okolo osmý. Ze začátku jsem ale chodila fakt na takový to holčičí tancování a až pak mě vzali do výběrovky a přešla jsem do větší skupiny. Tam jsem tancovala s holkama, který jezdily na mistrovství Čech.

Tancování jako seriózní a taky týmový sport. Jaká byla tvoje pozice?

Popravdě jsem vždycky tak trochu zaostávala za ostatníma holkama. Ony tam dělaly rozštěpy a provazy, ale to jsem nikdy neuměla. Pro holky jsem byla v tomhle vždycky trochu divná.

Chceš říct, že jsi byla v roli outsidera?

Ne, to ne. Já jsem tam měla kámošky, ale vždycky jsem byla tak trochu mimo, protože jsem neměla tu pružnost. My máme v rodině pevný klouby. Všichni si myslí, že je to trochu výmluva, ale asi to tak je. Tyhle věci neumí ani mamka, brácha ani taťka, prostě to nejde.

Jak ses dostala do Spartaku Praha 4 a na jejich Děkanku?

Moje máma vede atletickou přípravku u nás doma v Chuchli. Má tam malý žáčky, a když trošičku odrostou, tak je posílá právě na Děkanku. Vede opravdu malinký děti, běhá s nimi v lese a hraje různý hry. Chodí nahoru do chuchelskýho háje, kde je malá zoo a lesní tělocvična. Nebo jezdí na Barrandov, na takovou starou dráhu dvěstěpadesátku prorostlou mechem. Tak tam jsem taky chvilku trénovala. Tam to začalo. Až pak jsem začala chodit na Děkanku.

Za Spartak Praha 4 koneckonců běhá táta, máma, brácha, takže to bylo předem jasné…

No, s mámou jsme chvilku uvažovaly, jestli nechodit jinam. Ale ve Spartaku jsem věděla, u koho budu trénovat, pár holek jsem už taky znala ze závodů a občas jsme prohodily nějaký slovo. Zkrátka bylo jasno. Mám to sice hodně daleko, skoro nejdál ze všech lidí, co tam běhaj a trénujou, ale Děkanka mi vyhovuje svojí přátelskou atmosférou. Nejdřív jsem trénovala u Ivany Kubicový a Petra Polívky a pak si mě vzal pod sebe Václav Janoušek a s ním trénuju doteď.

Po jak dlouhé době jsi začala závodit?

Vlastně hned. Pořádali se takový ty žákovský závody. Vybavuju si, že jsem asi po roce tréninku startovala na mistrovství republiky žáků a doběhla jsem tam třetí.

Talent se projevil…

Asi jo. Všechno to začalo takovejma malejma přespoláčkama, který jsem hodně vymetala s kamarádkama. Tam jsme sbíraly body. Byly to závody pro mládežnický pohár, třeba Běh Olympu, něco bylo v Šárce, taky v Prokopským údolí. Šlo to rychle.

A co Velká kunratická legendární závod Spartaku? Začínala jsi dětský tratě nahoře, nebo rovnou s dorostenci dole u potoka?

Jednou možná dvakrát jsem to ještě stihla nahoře a pak jsem běhala už u potoka. Začínala jsem tady hodně brzy. Mám fotku, kde jsem v mámině nebo tátově dresu až ke kolenům.

To musí být pohled…

Počkej, mám ji v mobilu, ale pozor! Je to fakt strašná fotka (smích). Pamatuju si, že byla tak velká zima, že jsem se nedokázala ani sama převlíknout. To jsem asi musela být hodně malá, když mě převlíkala mamka. Byla jsem hodně zmrzlá. To bylo v době, když jsem ještě netrénovala.

V kolika letech jsi začala běhat pro radost? Sama od sebe…

Ze začátku se mi to taky úplně nelíbilo a měla jsem k tomu, no nevím, jestli odpor je to nejlepší slovo… Ale chodit klusat? S mamkou? Nemohla mě k tomu prostě dokopat. Já bývala taková líňoučká. Teď už je to spíš automatický. Když vidím třeba někoho běhat po nábřeží, tak si říkám, že bych šla hned taky. Prostě jsem si navykla, ale vlastně nevím, kdy se to přehouplo. První rok nebyl asi tak výrazný, ale jak člověk vidí, že má nějaký úspěchy, tak se do toho hrne víc. Takže asi až v dorostenkách jsem to začala brát vážněji.

Běháte společně s tátou, mámou, bráchou…

Občas ano. Spíš zřídka. Každý totiž běháme svoje věci. Brácha se usídlil na kratších tratích, jako je čtvrtka a půlka, takže si chodí vyklusat maximálně tak tři čtyři kiláky. To já se dostávám na deset, dvanáct. A to už zase nadává mamka, že mi nebude stačit. Takže taky ne. Táta? Když není zrovna zraněnej, tak vybíhá na takový ty svoje dlouhý třeba čtyřicetikilometrový trasy a pak nám doma omdlívá (smích). Nedávno třeba odjel do Berouna vlakem a běžel zpátky. Takový věci ho napadají, ale nedělá to zas tak dlouho, až tenhle rok s tím cestováním začal.

Maminka se bojí, že ti nebude stačit? V jakém tempu vyklusáváš?

To je strašně různý. Já jsem třeba schopná běhat po 6:30 na kilometr, když jsem unavená, ale třeba u řeky, kde je vlastně úplná rovina, tak klidně na 4:30. Pak třeba, když mám takový ty delší úseky, čtyřky, pětky, tak to mám i za 3:50. Ale to už se musím cítit dobře, abych tohle běžela. Nesmí mě bolet nohy, nesmím být unavená. Pak to jde, ale někdy třeba ne a šmrdlám to za čtyři dvacet, což není úplně ideální.

Jak vypadá tvůj typický den?

Do školy vstávám okolo šesté, půl sedmé. Ve škole jsem řekněme do tři čtvrtě na čtyři, to je taková klasika. Pak rovnou jedu na trénink. Buď na Děkanku, nebo domů do Chuchle. Na Děkance to teď mám jen dvakrát týdně. Mám krosovou přípravu, takže teď toho naběhám víc doma po lesích, na dostihovém závodišti nebo kolem řeky. Občas, když se k tomu přemluvím, pak dělám ještě věci do školy.

Počkej, chceš říct, že kroužíš po ovále pro koně?

Ano. Mají to tam takový měkounký. Myslím, že právě na kros je to dobrá příprava. Ten velký okruh měří zhruba 2,2 kilometru…

A to se smí?

Nesmí (smích). Pověsili tam takovou velkou ceduli „zákaz vstupu“. No, a já ji vždycky vesele obíhám. Na dohled sídlí dokonce i policajti. Ti na mě ale asi nejspíš většinou jen koukaj a zatím mě ještě nikdo nevyhodil. Asi proto, že tam nedělám bordel. Ale potkala jsem víc lidí, kteří tam chodí běhat.

Jak ti trenér píše plány? Posílá ti je jednou týdně, nebo rovnou na měsíc?

Přibližně na týden, když se mu to podaří. Někdy to stíhá i deset minut před tréninkem (smích). Ale ne, musím uznat, že toho má docela dost. Má s námi velkou práci a má dost svěřenců. Trénuje se sám, trénuje nás a nakonec si dodělává i trenérskou jedničku. Někdy je to komplikovanější, ale trénink vždycky nakonec dostanu včas.

A podklady jsou předem dány v tabulkách, nebo se bavíte o tom, jak se momentálně cítíš, a jde se podle toho?

Přehled je vypsaný v tabulkách, ale samozřejmě pokud se cítím špatně nebo nemocná, tak to prodiskutujeme. To se týká i toho, že jedu třeba na nějaký výlet. Teď jsme zrovna byli se školou na malířáku, tak jsme to tam ještě nějak kombinovali.

Konzultuješ tréninky s rodiči? Diskutujete nad plánem a podobně?

Jo, když mi přijde plán a někdy mám třeba pocit, že toho tam je hodně, tak to řeknu rodičům a oni do toho třeba málo zasáhnou s tím, že se jim to nelíbí. Jinak se řídím přímo podle vlastních plánů, věřím prostě tomu, že je seřazený a strukturovaný tak, jak by to mělo být, a že to má nějaký smysl a řád. Snažím se to přesně dodržovat a hýbu s tím jen minimálně.

Který z rodičů tě víc motivuje, máma nebo táta?

Já nevím. Mamka občas, když má blbou náladu, tak mi řekne, že běhat umí každej a že tím se neuživím, ale to jen když se třeba trochu dohadujeme. Myslím, že od obou rodičů mám velkou podporu a to, že tomu rozumí, je pro mě opravdu velký plus.

Vedeš si tréninkový deník sama, nebo to máš jen napsaný od trenéra?

S tréninkovým deníkem je to u mě tak, že většinou to vedení skončí tak v květnu. Letos si ho ale od ledna stále píšu, takže se držím. Ale dost často se mi stává, že ho nedopíšu. Píšu si ho ručně. To mi poradila kamarádka, že to dělá ve škole (smích). Ve škole je to takový zajímavější. Spolužáci nakukujou, co to tam dělám a tak.

Závody necháváš na trenérovi nebo jsou nějaké, které si vybíráš sama?

My se většinou shodneme na tom, že hlavní jsou ty republikové závody. To je povinnost. No, povinnost, je to taková samozřejmost. Takže na to se většinou připravuju a do programu se dá vložit nějaký krosík. Když dostanu nějakou nabídku z ciziny, tak to probereme, jestli je to vhodné v tom konkrétním tréninkovém období, když se na něco důležitýho připravuju. Někdy si svoje závody neprosadím, jindy jo. Jak kdy.

Je něco, co jsi chtěla běžet a neprošlo ti to?

Nějaký závody v cizině by se asi našly. Ale úplně konkrétní si teď nevybavuju, ale od Zdeňka Simona nebo Bohdana Müllera přichází nabídky na pěkný závody a pěkný hotely (smích). Láká mě to. Je to ale spíš o tom, že v cizině poznám nové soupeřky. Nakonec jsem se s některými z nich potkala i na Evropě. Věděla jsem, s kým běžím. Je to o tom rozšířit si obzory…

Není to taky o větší konkurenci? O tom, že venku je to ostřejší?

Možná, ale i o nových zkušenostech. Běžela jsem v létě v Regensburgu, kde jsem ty holky vůbec neznala. K tomu bylo takové horko, že jsem si říkala, že ten závod nemůže ani náhodou vyjít. Ale naopak, klaplo to a dala jsem osobák. Patnáctka za 4:28. Vůbec jsem netušila, že letos zaběhnu pod 4:30. Velký překvapení.

Čím to?

Já nevím. Asi to bylo tím, že jsem nic neočekávala, tak jsem se třeba nedržela zpátky. Pokud bych věděla, že tam bude soupeřka, která je papírově rychlejší, měla bych větší respekt, že jo? Nebudu jí přece předbíhat, když vím, že mě předběhne ona. Možná to bylo i o tom. Nicméně, měla jsem od trenéra stanovenou taktiku, jak běžet. Plán zněl běžet podle pocitu, více méně s ostatními a s poslední pětistovkou vyběhnout. Tak jsem se dostala dopředu a vyšlo to.

Pozoruješ se hodně před závodem? Dáváš na pocity?

Většinou to bývá tak, že když se cítím hrozně, tak mi závody fakt jdou, a když se cítím dobře, tak to dopadne katastrofálně. Když jsem běžela poslední kolo ligy, tak jsem se při rozcvičování cítila strašně super. Na patnáctce vždycky po 300 metrech začnu tuhnout a teď si říkám, že to skvěle běží a nohy jdou samy. Když jsem ale doběhla do cíle a viděla jsem čas, tak jsem se chtěla spíš zahrabat. Takže běželo se dobře, ale ten čas byl pomalý.

Míváš trému?

Mívám.

Velkou?

Docela jo.

Kdy se to projeví už týden před závodem? Později?

Většinou až ten den. Takovej ten nepříjemnej pocit v žaludku a takový to svírání. Třeba posledně na závodech v Hodoníně. Ráno jsem se nemohla nasnídat a pak jsem čekala asi do nějakých čtyř na svůj závod. To už jsem hladověla a po závodě jsem se taky najíst nemohla. To jsem taky neměla chuť.

Spíš dobře noc před tím?

Asi jo. Nějak se snažím dodržovat tu druhou noc před závodem a jít spát brzo. Protože ta noc před závodem není až tak důležitá.

Máš v rámci běhu nějaké rituály, bez kterých to nejde?

Jako jestli třeba musím běhat se sluchátkama? Tak to zrovna nedělám. Vyloženě asi rituály nemám. Co teda dodržuju před těžkýma tréninkama, ne před volným během, tak to je rozcvičení a rozklusání, ale jinak že bych třeba musela mít na sobě něco růžovýho, tak to ne. Vozím si občas talisman na závody, ale na tréninky nic nepotřebuju.

Kolik závodů do roka máš?

Když jsem byla mladší, tak jsem nevěnovala tak velkou přípravu mistrákům. Mívala jsem ty přespoláčky, který jsem běhala snad každý týden, tak jich mohlo být – co já vím, tak třicet, čtyřicet? Teď? Nevím, zhruba pětadvacet. Víc se věnuju těm hlavním závodům a mám na ně delší přípravu.

Běhala jsi někdy závody ve Skotsku nebo v Anglii, jejich typický kros?

Běžela jsem mistrovství Skotska v krosu. A to je opravdu takový to krosový bahno a kopce a hnusný počasí a soupeřky hodně natrénovaný, který se specializujou vyloženě na ty krosy, tam je konkurence úplně někde jinde. Jsou tam vyloženě jenom krosový oddíly. Třeba můj táta nebyl v klasickým atletickým klubu. Co jsem viděla jeho tréninkový deníky, tak běhali jenom takový okruhy a vlastně závodili s časem z minulýho týdne. Na dráhu vůbec nechodili, i když tenkrát se stejně běhala ještě škvára.

Letos na podzim, na který závod se nejvíc těšíš?

Závodem podzimu je pro mě kvalifikace na mistrovství Evropy v krosu. No, a pokud to vyjde, tak pak i na tu Evropu 13. a 14. prosince ve Francii. Trať je u moře na dostihovém závodišti. Právě proto si to v Chuchli taky nabíhám. V Česku je ale velká konkurence, tak uvidíme.

Koho považuješ za největší konkurentky v nominačním závodě?

Anežku Drahotovou, Monču Hrachovcovou, Ladu Novákovou, teď v Hodoníně mě mile překvapila juniorka Míša Stránská. Ale když už závodíme v ženách, tak to jsou taky ty top závodnice jako Sekanová, Mäki, Mezulianiková a další. Ale ty jsou ještě tak o třídu o dvě výš, takže to nejsou soupeřky. To jsou ty, co přijdou na závod a vyhrajou.

Byl to pro tebe velký skok z juniorských do dospělých kategorií?

Já jsem se bála… (pauza) No, bála? Spíš jsem počítala s tím, že se ztratím v tom davu. Ale nestalo se. Na každém mistrovství, na které jsem přišla, jsem se umístila. To bylo pro mě svým způsobem překvapení, že jsem se udržela. Což nevím, jestli je běžné. Každopádně mě to překvapilo.

Na podzim 2014 jsi byla patnáctá na ME v krosu, letos v květnu mistryně republiky 2015 na 10 000 m na dráze. Co bude dál?

Já nevím. Letos jsem chtěla posouvat osobáky, ale myslela si, že se budu držet tak stejně jako minulý rok. Chtěla jsem patnáctku pod 4:30, to jsem splnila už letos, což jsem nečekala. Tak teď nevím, 4:20? (smích) Ne, ne raději 4:25.

Proč ne 4:20?

No, je to moc tvrdý, fakt raději 4:25 (smích).

Ještě k tvým osobákům. Ta desítka na dráze z léta 2015, ta k nim taky patří…

Ano, ale vlastně proto, že jsem ji běžela poprvé. Celé to vzniklo tak, že jsme s trenérem diskutovali o tom, že bych mohla splnit limit na mistrovství Evropy do 22 let, protože před dvěma lety byl limit 36:30. Zaběhla jsem 36:04, ale letos to posunuli na nějakých 35:40, takže mi to stejně uniklo. Jsem svým způsobem ráda, protože když jsem viděla výsledky z dvaadvacítek na ME, tak bych byla asi kolo za tou poslední. Všechno špatný pro něco dobrý. Doufám, že dráhu nebudu mít příští rok povinnou. Ne proto, že to nevyšlo, ale mně se ta trať prostě strašně nelíbí. Je to o pocitu. O tom, že těch koleček běžím celkem pětadvacet místo toho, abych před sebou měla třeba jen dva pětikilometrový okruhy.

A delší závody, například půlmaraton, na to se zatím vůbec nechystáš?

To ne. To nemám vůbec v plánu. Naopak třeba příští rok bych se chtěla víc věnovat pětce, kterou mám za 17:28. Taky jsme si celkem pozdě oblíbila trojku, která pro mě už není oficiální tratí. V hale trojka je, ale halu já moc nemusím.

Kromě běhání máš v tréninku další doplňkové věci jako posilování?

Většinou v zimní přípravě, v létě moc ne. Jinak stroje moc nemusíme. Když přijdeme do posilovny, tak se nám všichni sprinteři smějou, co tam jako děláme. My jsme skupina takovejch vyzáblejch holek, a když se snažíme zvednout nějakých deset kilo na posilovacích strojích, tak to je hodně veselý. Cvičíme většinou s vlastní vahou. Někdy mám v rámci regenerace i plavání, občas i reflexní masáže, na které chodím jednou za dva týdny.

Jak zvládáš objemový trénink?

Poslední dobou mě baví. Nejvíc jsem dostala od trenéra osmnáct kilometrů a překvapivě mě to potěšilo. Nevím, jaký by to bylo v závodě, ale v tréninku to šlo. Musím přiznat, že je to spíš na pocit.

Osmnáct kilometrů, to je tvoje maximum?

V tréninku ano, ale někdy s mamkou jezdíme na přeběhy Krkonoš, kde běháme třicet a víc. Nejdelší běh byl asi 54 kilometrů, to jsme potřebovaly celý den z Rokytnice na Sněžku po hřebeni a po červené na trase česko-polského přátelství. Zastavujeme samozřejmě na boudách, na kofolu nebo jídlo, a když je kopec, tak to občas vyjdeme. Sněžku ale vybíháme.

Kolem nebo po řetězech?

Kolem. Ta druhá cesta se snad ani vyběhnout nedá, ne?

Já běžel s kamarádem, a ten to vyběhl, ale to je zvláštní úkaz. Jak se to líbí trenérovi, tohle běhání po horách? Nestěžuje si?

Kupodivu je většinou i pro takové víkendy, ale nesmí to být na vrcholu přípravné fáze.

Co životospráva? Řídíš nějak svůj jídelníček?

Ne.

Nepotřebuješ?

Já jsem zjistila, že vůbec po ničem netloustnu, takže je mi to jedno. Ani nevím, jestli něco omezuju. Možná nějaké ty jogurty, ale to spíš patří úplně jinam, to jsou problémy s pletí…

Nějaké speciální doplňky, vitamíny?

Ale ano, když je podzim zima, tak beru vitamín C a po tréninku někdy nějaký ionťák, ale nikdy jsem to moc neřešila. Asi bych měla…

Jak to měli tví rodiče, kteří běhali. Řešili stravu?

Nikdy to neřešili, ale… Táta, jak je z Británie, tak hodně pil černý čaj, ale to v poslední době omezil a pije jen horkou vodu nebo bylinky na pročištění. Mamka jí ty zelené věci, chlorely a spiruliny, a to mně taky někdy nutí. Sama si beru, jen když si vzpomenu. Ráno se snažím co nejdéle spát a pak vždycky když letím z baráku do školy, tak na to zapomenu.

Co bys chtěla dělat dál, až dokončíš Hollarku? Co třeba nabídky na nějaké zahraniční univerzity? Mohla bys studovat a běhat.

Nabídky na univerzity jsem dostávala. Bylo to v době, když jsem končila střední školu a to mi takových nabídek přišlo opravdu hodně. Zhruba patnáct. Ono to ale bylo všechno do Ameriky a mě to tam vůbec neláká. Všichni se tomu hrozně diví a říkají, to jsi měla vzít, Amerika je super, měla jsi tam jet, nový zkušenosti a tak. Ale já cítím, že tohle není pro mě. Já totiž nejsem takový ten rázný člověk, který se dokáže prodrat světem. Asi bych to úplně nezvládla. Já bych se tam ztratila. Takže si myslím, že spíš dostuduju tuhle školu a zkusím zůstat u výtvarničiny.

A co tě nejvíc baví ve výtvarné profesi?

Interaktivní grafika, takový ty pohyblivý věci, aplikace, animace a hry. Je to rozšíření toho, co jsem měla na střední. Tam jsem studovala klasickou statickou grafiku. Můj hlavní obor je teď třidéčko v Cinemě, na to máme pana profesora Bruknera a pana doktora Zocha. Teď jsem v druháku a ona je to vyšší odborná škola, takže mi zbývá ještě jeden rok. Pak nevím, jestli budu zkoušet ještě nějakou vysokou. Původně jsem chtěla zkusit animaci na Famu. Na dni otevřených dveří mi říkali, že se moc často nestává, že by brali někoho rovnou ze střední. Berou spíš někoho, kdo už si něco vyzkoušel a něco třeba i udělal. Hlavně já jsem s tou animací neměla vlastně žádný zkušenosti a tak jsem se rozhodla pro tuhle variantu. Na Hollarce mají profesionální přístup a jsou tam dobrý profesoři. A v poslední době mě také zajímá celkový vizuál obchodů a aranžování výloh, tak se zkusím ještě nějak vzdělat v tomhle oboru.

Spolužáci vědí, že běháš? Jak běháš? Zajímá je to?

Teď kupodivu ano. Na střední jsem velký zájem o to, jak a kde a co jsem běžela, nezaznamenala, ale teď na Hollarce to spolužáci svým způsobem docela berou. Myslím, že je to lepším kolektivem. Možná i tím, že je nás tam málo nebo že se sešli dobrý lidi, a tak držíme víc pohromadě. Vzniklo to vlastně tak, že když jsme byli na tý škole první dny, tak si všichni projížděli facebooky, co je kdo zač a pak si to tam nascrollovali a hele – mistryně republiky. A tak se začali vyptávat.

Ráno brzo vstáváš, školu do čtyř a pak tréninky šestkrát týdně, jak to jako zvládáš? Býváš hodně unavená? V kolik chodíš třeba spát?

Spát chodím tak okolo té jedenácté a není to tak, že bych byla nevyspalá. Spíš pociťuju fyzickou únavu a vyčerpání z těch těžkých tréninků. Ne, že by mě nějak unavovalo sedět celej den ve škole.

Takže tam neusínáš.

No tak občas ve škole trochu usínám… (smích)

Kromě školy a běhání máš čas taky na něco jiného, na osobní život?

Ale jo, s kámoškama vyrazíme občas na nákupy, nebo do klubu. To zase jo, to se stíhá. Takový ty lepší kámošky mám taky na atletice, takže třeba někam občas vyrazíme po tréninku. Určitě to není něco, co bych zanedbávala. O víkendech bývá času spousta. Sice mi spolužáci pořád vyčítají, že s nima nechodím na pivo, ale to se nedá nic dělat.

Já bych se ještě vrátil k tomu…

Běhání? (smích)

Ano, ale jinak. Říká se, že ten přechod ze školy do normální práce je pro spoustu atletů náročný. Napadlo tě někdy živit se běháním profesionálně?

Tak napadlo, protože je to něco, co mě baví, ale nejsem si jistá, jestli se u nás v atletice točej takový peníze, jako já nevím třeba ve fotbale.

To asi ne.

Běhání mě moc baví, ale spíš bych to chtěla nějak kombinovat s nějakou tou grafickou činností. Přemýšlím o tom a uvidíme, co se ještě naučím ve škole, jak to půjde, jak mě to bude dál bavit. V tomhle vlastně úplně jasno asi nemám. Teď jsem ale četla článek o skotský běžkyni Lauře Muir, která před čtyřmi lety v osmnácti měla patnáctku za 4:39 a letos se objevila na mistrovství světa v Pekingu a v Monaku zaběhla patnáctku za 3:58,66. Takhle se vyšvihla. Já jsem v jejím věku měla patnáctku myslím za 4:42. Táta mi to takhle nadhodil s tím, že mám naději.

Jak to vidíš ty sama?

I kdyby šance byla, vlastně nevím, jestli na to mám, abych se tím živila. Jestli budu mít výkony. Je to všechno takový nejistý.

Takže konkrétní plán nemáš?

Jo, mám. Prostě běhat.

Foto © Bet Orten