O přespolním běhu v zemi, kde nelze legálně překročit většinu polí

Když jsem před lety poprvé přijela do Anglie a měla jen minimum přátel, o zimních víkendech jsem se často vydávala na delší běhy po okolí. Linkovým autobusem na okraj Oxfordu a pak, vedená ohmatanou papírovou mapou Ordnance Survey z 80. let, půjčenou od mé korpulentní domácí jménem Hermione, po sotva znatelných, rozbahněných stezičkách skrz placatá oxfordshirská pole. Bylo to kousek u Stanton St. John, vesnice na severozápadě od Oxfordu, kde jsem jednou přecházela pole, abych se dostala na silnici, která by mě zavedla domů, když jsem viděla, jak ke mně zdálky přijíždí farmář na čtyřkolce. „Are you lost, love?“, hulákal na mě. „Ne, vím přesně, kde jsem,“ mávla jsem OS mapou, ale on se rychle obořil, že nemám právo tudy jít. To je jeho pole, a není tu right of way. „I am sorry, I had no clue,“ omlouvala jsem se, těkajíc očima z farmáře s bekovkou sedícího dominantně na čtyřkolce na prázdnou louku lemovanou keři trnek, hlohu a několika malými duby. Bylo mi studno, otočila jsem se na patě, a utíkala směrem, kterým ukazoval jeho salámovitý prst. V hlavě mi zněla ozvěna jeho hlasu, který v rytmu mých kroků, v rytmu toho hrozného nikdy neustávajícího anglického větru, neustále opakoval right of way, right of way, right of way. Right, výdech, pravá noha, of way, nádech, levá noha, a takhle pořád dokola, dokud jsem před sebou neviděla silnici vedoucí na bartonský kopec, která mě okolo krematoria dovedla do Headingtonu a pak dolů z kopce do Iffley. Ani tam jsem ale nenašla útočiště před studem a lítostí z toho, že jsem byla označená jako trespasser.

Až po několika letech mi zpětně došlo, že tato epizoda nebyla výpovědí o konkrétním nevrlém anglickém farmáři, ale stereotypní ukázkou toho, jak je v Británii, a zejména v Anglii, vnímán veřejný prostor, a zejména veřejná přístupnost krajiny. Většina anglického venkova je pečlivě rozparcelovaná mezi jednotlivé vlastníky, a ti se mohou rozhodnout zakázat jakýkoliv přístup na svůj pozemek (nutno dodat, že situace je poněkud příznivější ve Walesu a úplně odlišná ve Skotsku). Polovina Anglie je navíc vlastněná méně než jedním procentem vlastníků – aristokracií, královskou rodinou, anglikánskou církví, starými obchodnickými rodinami z londýnského City – vlastníků, kteří blaho veřejnosti nemají na prvním místě seznamu priorit. Běžní občané nemají k většině krajiny legálně přístup mimo takzvaného veřejného práva o přístupu, public right of way. Veřejně přístupná stezka, public foothpath, je často úzká, neudržovaná, bahnitá pěšinka, jež se vine mezi parcelami, neustále přerušovaná brankami, ploty a schůdky. Často po několika stovkách yardů končí, protože majitel sousedního pozemku veřejný přístup zakázal, a chodec/běžec se tudíž musí rozhodnout, zda nezákonně vstoupit na cizí pozemek, aby se dostal na další, navazující pěšinu, která ho dovede blíž jeho cíli, anebo jestli se vrátí zpět, aby našel jinou cestu. Běhat v Anglii v terénu je tak tréninkem nejen těla, ale i občanské morálky.

Moje já, formované paragrafem devatenáct Lesního zákona České republiky, který zaručuje takřka nepodmíněný přístup do lesů, se jen těžce smiřuje s tím, že stát, jenž jsem si vybrala jako místo ke svému dospělému životu, zakazuje občanům procházku na devadesáti procentech svého území. Jak tedy mluvit o přespolním běhu v zemi, kde není možné zákonně překročit většinu polí? Kde mimo město potkáte většinu běžců na okrajích silnic třídy B, v reflexních vestách a se světly, protože ačkoliv běží prázdnou krajinou, silnice je jediným veřejným prostorem, kde je možné běžet legálně? Kde trénovat na krosové závody znamená kroužit po parku? A jak o tom psát v jazyce země, kde je naopak takřka nemyslitelné oplotit svůj les či louku, i když je člověk vlastní? V jazyce, v němž nemá slovo trespassing jednoslovný ekvivalent a překlad úsloví right of way zní pitomě? Jde to špatně, chce se mi zakřičet, nebo alespoň napsat kapitálkami. Jde to špatně, protože v případě přespolního běhu je jasně znatelné, nakolik kultura a politické dějiny i přítomnost prostupují sportovními zvyklostmi.

Britské krosové běhy, jejichž sezóna je ostatně jako i jinde od října do března, jsou historicky nejčastěji spojované s tělocvikem soukromých internátních škol. Jakožto organizovanou podobu dětské hry paper chase („papírová honička“), které se alternativně říká i hare and hounds („zajíc a lovečtí psi“), je na začátku 19. století začaly školy pořádat na svých rozlehlých pozemcích jakožto přípravu chlapců na tradiční liščí lov. Jako jedna z prvních je pro své žáky měla organizovat prestižní internátní škola ve Shrewsbury v hrabství Shropshire v roce 1800, a tatáž škola si nárokuje i právo na prvenství v ustanovení nejstaršího krosového klubu, The Royal Shrewsbury School Hunts, který měl být založen už v roce 1819. Praxe se ze Shropshire rychle rozšířila po jihu Anglie, v sedmdesátých letech devatenáctého století už se běhalo národní mistrovství, a v roce 1912 byl kros uveden v programu letní olympiády ve Stockholmu [1]. V kontextu internátních škol dává anglický přespolní běh smysl. Každá soukromá škola má dodnes velké pozemky s umně udržovanými lesy, pečlivě zastřiženými trávníky, potoky a jezírky, mezi nimiž vedou úzké, rozbahněné cestičky. Pozemky jsou, v souladu s britskými idejemi o prostoru a krajině, pečlivě oploceny, a nemá na ně přístup nikdo zvenčí (některé školní pozemky umožňují veřejný přístup na vybrané pěšiny, jiné školy své území pečlivě stráží). Školní personál vyznačí trasu, která je pro žáky dostatečnou výzvou (respektive trasu, která se v dané škole běhá po staletí, jako je tomu ve Shrewsbury), a případně, jak to bylo ztvárněno v klasickém filmu britské nové vlny Osamělost přespolního běžce, pozve i běžce z jiných institucí, aby uspořádali prestižní závod po krásných školních pozemcích.

Ačkoli krosový běh vznikl v podmínkách relativního bezpečí nedostupných pozemků soukromých škol a na mentální mapě britské kultury tam stále náleží, veřejné krosové závody jsou dnes vnímány jako relativně dostupné události. Na národním mistrovství Spojeného království může startovat kdokoliv pod podmínkou, že je členem běžeckého klubu, uznaného národní asociací, startuje v klubových barvách a zaplatí relativně nízké startovné deset liber. Anglická krosová asociace sice tvrdí, že v závodě je důležitý kontinuální běh, ne překážky, ale přesto se na osmi kilometrech v případě ženského závodu a na dvanácti v případě mužů objevují často až šílené prvky: bahenní rybníčky, zídky, branky, schůdky. Mud, trails, bog. Jako by s větší dostupností závodů přicházelo i jejich připodobnění krajině, v níž obyčejní běžci a běžkyně tráví nejvíce času. Ne rozlehlé upravené anglické parky, kde se školáci z dobrých rodin prohání po upravených, byť bahnitých školních pozemcích, ale veřejně přístupné pěšiny, na nichž běžec každou čtvrt míli zastavuje, aby otevřel a zavřel branku. Bridleways, obecní stezky, které běžci sdílí s jezdci, cyklisty, chodci a čtyřkolkami, jsou mimo silnice jediné volně přístupné prostory, kde se pohybovat i jinak než pěšky, a tak jsou v zimní sezóně tak zničené, že má člověk bahno až po kolena. Schůdky přes ohradu, když se farmáři nechce zřizovat branku. Ostružiníky. Chybí snad už jen pole plné krav a ovcí, jichž se moje blízká kamarádka a přespolní běžkyně María bojí natolik, že trénuje jen na místech, kde volně přístupné pěšiny vedou mimo pastviny. Anglické přespolní běhy jako by polohlasem šeptaly to, co si šeptá i britská vládnoucí třída: na oko je tato událost dostupná všem, ale budeme vám připomínat, že v anglické krajině jsou určitá místa, na nichž nikdy běhat nebudete; a pokud ano a vlastník vás načapá, budete muset rychle přeskočit branku nebo zídku a vrátit se na cestu, která vás tam zavedla.

–––

[1] Na olympijském programu byl krosový běh pouze třikrát, a to ve Stockholmu 1912, Antverpách 1920 a naposledy v Paříži v roce 1924. Všem třem závodům absolutně dominovali severští závodníci; legendární „Létající Fin“ Paavo Nurmi vyhrál jak závod v roce 1920, tak v roce 1924.