Olympiáda Tokio

Film Tokijská olympiáda režiséra Kona Ičikawy začíná záběry na demoliční kouli, která strhává k zemi staré domy v tokijských ulicích poničených válkou. Poté se přesouváme do Atén, kde se v imitaci starobylého rituálu zapaluje olympijský oheň, který se následně vydává na dlouhou cestu na východ. Úvodní sekvenci pak zakončí majestátný rudý kotouč vycházejícího slunce, který roste na obzoru. Tři filmařsky úchvatné pasáže jsou také třemi důležitými symboly – válečného utrpení, mírové současnosti a zářné budoucnosti Japonska. Olympijské hry roku 1964 zachycené v slavném Ičikawově snímku byly pro ostrovní zemi něčím mnohem větším než jen přehlídkou sportovních výkonů.

Podzim roku 1964 je důležitým zlomovým momentem v poválečných dějinách Japonska. Bezmála dvě dekády po pádu militaristického režimu se prostřednictvím obří sportovní události Japonsko představilo světu ve zcela novém světle – jako moderní a sebevědomá velmoc na vzestupu, jež svoje imperiální choutky vyměnila za ambice v technologickém pokroku. Dokumentární snímek režiséra Kona Ičikawy z roku 1965 oslavuje sport jako prostředníka k porozumění mezi národy, odhaluje lidskou tvář klání na sportovištích a místo v něm samozřejmě má i prezentace typicky japonského ducha nezlomného odhodlání, jež velí překonávat překážky za každou cenu. Ostatně motto filmu zní: „Olympiáda je symbolem lidského snažení.“

Letní olympijské hry se měly v Tokiu původně konat už v roce 1940, ale kvůli japonské invazi do Číny bylo pořadatelství postoupeno Helsinkám a po propuknutí 2. světové války byly definitivně zrušeny. Když byly hry v roce 1959 Japonsku znovu přiděleny, spojily se jejich přípravy s ambiciózní rekonstrukcí japonské metropole. Během několika let se válkou poničené Tokio proměnilo v moderní velkoměsto západního střihu – dostalo zcela nový odpadní systém a z mapy zmizely chudinské čtvrti s provizorním bydlením. Ičikawův film tak nemůže začít jinak než zachycením horečnaté práce na nové tváři města. Tu ale rychle střídá projížďka po nové dálnici s impozantními patrovými nadjezdy a moderní rychlovlak, který propojil Tokio a Ósakou.

Režisér Kon Ičikawa se k zakázce Mezinárodního olympijského výboru dostal vlastně náhodou a relativně na poslední chvíli, když před ním oslovení Akira Kurosawa a Susumu Hani práci odmítli. Mezinárodní renomé ale tehdy devětačtyřicetiletému režisérovi rozhodně nechybělo – v té době už měl za sebou ceněné filmy Barmská harfa (1956) a Ohně na planinách (1959), které se vracely k nesmyslnému utrpení na válečných frontách. Dokumentární film ale Ičikawa předtím žádný nenatočil a bezprecedentní byl pro něj i rozsah celého projektu – štáb čítal přes pět set lidí a sto kamer a za dva týdny olympiády bylo použito přes 130 tisíc metrů filmu. Ve filmu nechybí ani pozoruhodné letecké záběry, které z nadhledu sledují pouť olympijského plamene přes celou Asii.

První zastávkou pochodně v Japonsku je ostrov Okinawa sloužící v té době jako sídlo americké okupační armády, pozornost ale věnuje Ičikawa i návštěvě Hirošimy. Záběry na kopuli Atomového dómu slouží jako historické memento, k němu se ostatně připojili i pořadatelé her, když olympijský oheň na stadionu nechali zapálit devatenáctiletým mladíkem Jošinorim Sakaiem narozeným v Hirošimě přesně v den svržení první atomové bomby. Pestrobarevnému průvodu pochodujících delegací zúčastněných sportovců přihlíží na stadionu i sám císař Hirohito – podivně osamělý a po celý dlouhý ceremoniál stojící, což mezinárodní média vysvětlovala jako formu pokání za válečná zvěrstva japonského režimu, kterým nečinně přihlížel během války.

Kameru ale nezajímají jen oficiální události – stejně bedlivě sleduje i nedočkavé pohledy dětí čekajících na průvod s ohněm, rozvášněnou fanynku v publiku či kluka, který si zacpává uši při výstřelu startovací pušky. Podobnou optikou ostatně sleduje Ičikawa i klání na atletickém ovále. Nejde mu o to zdokumentovat vítěze, ale o přiblížení atmosféry bojů – soustředění sportovců, jejich rituálů při přípravě, radosti ze skvělého výkonu i zklamání z prohry. Někdy místo obličejů řeknou víc pohledy na lýtkové svaly při běhu či práce nohou ve vrhačském sektoru. Jedním z hrdinů se stává amatérský běžec Ranatunge Karunananda ze Srí Lanky, kterému aplauduje celý stadion, i když v závodě na 10 kilometrů dobíhá zoufale poslední se ztrátou několika kol. Obzvláště pozoruhodné je použití zvuků z ruchových mikrofonů. Výkřiky koulařů, těžký dech čtvrtkařů či šoupání treter tyčkařů dotváří plastický obraz dění na ovále a pomáhá zaznamenat atmosféru tak, jak to nedokáže (nebo nechce dokázat) ani současná moderní technika.

Nejikoničtější záběry z celého filmu obsahuje patrně pasáž ze sportovní gymnastiky, kdy Věra Čáslavská cvičí na kladině či absolvuje přeskok. Díky umístění kamery proti černému pozadí si může Ičikawa dovolit rozfázovat její pohyb. Velmi efektní je i pohled na emoce šermířek v okamžiku, kdy si sundávají helmy, nebo urputné snažení boxerů. Ičikawa pracuje inovativně i s hudbou – snažení cyklistického pelotonu v hromadném závodě doplňuje frenetický bop, poněkud pitoreskní pohyby závodníků v chůzi zase rozverná orchestrální melodie.

Organizátoři her i Olympijský výbor prý byli po prvním promítání filmu zklamaní z toho, že Kon Ičikawa nevěnoval tolik pozornosti dokumentaci vynikajících výkonů sportovců. Statistika ale do uměleckého dokumentu nepatří, ve filmu ji nahrazují silné příběhy konkrétních sportovců, kteří se zapsali do dějin. Ty nejsilnější jsou pochopitelně spojené s hrdiny pořadatelské země. Dvě dekády po potupné porážce ve válce daly úspěchy sportovců Japoncům znovu možnost cítit hrdost na svoji zemi. Během dvou týdnů v říjnu se život v celé zemi zastavil a celý národ sledoval dění na televizních obrazovkách, jejichž počet v domácnostech kvůli olympiádě závratně vyrostl.

Největší výbuch radosti přineslo vítězství domácího ženského volejbalového týmu v poslední den her. Ičikawa sleduje jejich boj s týmem Sovětského svazu včetně zdlouhavého přetahování o poslední vítězný bod v třetím setu. Vynikne při něm neuvěřitelná bojovnost vzrůstem nevelkých volejbalistek vedených kapitánkou Masae Kasaiovou, kterou veřejnost před olympiádou přesvědčila, aby ještě nekončila kariéru. Dalším hrdinou týmu, přezdívaného „čarodějnice z Orientu“, byl trenér Hirobumi Daimacu, jehož neortodoxní a často prý i značně drastické metody vynesly Japonsku překvapivé úspěchy. Když jeho tým konečně získá rozhodující třetí set a stadionem se nese vítězná vřava, on stojí dál osaměle u lavičky a nenechá na sobě znát žádné emoce.

Obzvláště bedlivě sledovala celá země klání v judu. Japonský národní sport se dostal na program her vůbec poprvé a při této příležitosti vyrostl v centru Tokiu impozantní judistický svatostánek Budókan. Čekalo se, že tento výjimečný zážitek korunuje vítězstvím v kategorii bez rozdílu vah místní šampion Akio Kaminaga. Patnáct tisíc diváků v sále, a další miliony u obrazovek, věřilo, že mu japonský bojový duch pomůže překonat i posledního soupeře, kterým byl holandský judista Anton Geesink. Kaminaga ale svedl s dvoumetrovým obrem nerovný souboj a prohrál. „Návrat národní mužnosti, předtím nastartovaný akcelerovaným ekonomickým boomem, byl na dosah a zlatá medaile v judu ho měla stvrdit. Ostuda z válečné porážky by byla vymazána a japonská tvář definitivně navrácena… místo toho to bylo, jako kdyby byl potomek Bohyně slunce znásilněn na veřejnosti gangem mimozemských démonů.“ popisuje v barvité eseji spisovatel Ian Buruma pokoření domácího hrdiny. Když ale Kaminaga po formálním ceremoniálu gratuluje svému přemožiteli, hraje mu už na tváři úsměv. Vždyť jde nakonec jenom o sport.

Kaminagův uvolněný úsměv byl ale výjimečný. Japonský bojový duch „jamato damašii“ dokázal při rekonstrukci země i přípravě her skoro nemožné. Stinnou stránkou národní ideologie zarputilosti je ale také neschopnost přiznat porážku. Naplno se to ukázalo v osudu japonského maratonce Kókičiho Cuburaje, který skončil v královském závodě her na třetím místě. Na stadion přitom dobíhal ještě jako druhý a zaplněný olympijský stadion ho hnal do cíle, kde už tehdy slavil fenomenální Etiopan Abebe Bikila. (Ten den získal jako první maratonec v historii druhé vítězství na hrách v řadě.) Jenže Cubaraju v posledních metrech předběhl k obrovskému zklamání diváků britský atlet Basil Heatley a Japonec se musel spokojit s bronzovou medailí. „Spáchal jsem neomluvitelnou chybu před japonským národem. Musím to odčinit tím, že pozvednu naši vlajku na nejvyšší stožár na příští olympiádě v Mexiku,“ prohlásil po závodě. Příběh bronzového běžce z tokijského maratonu nicméně končí tragicky – o čtyři roky později si Cuburaja vzal život v tréninkovém kempu poté, co mu chronické bolesti nedovolily naplno před olympiádou trénovat. Našli ho s rozříznutým zápěstím a medailí na krku. V dopise na rozloučenou se omlouvá rodičům za ostudu, kterou jim způsobil svým neúspěchem.

Smutný dovětek tokijského maratonu samozřejmě ve filmu nevidíme, maraton je zde ale zobrazený v podobném duchu – jako drama, v němž se běžec potýká se sebou samým. Samozřejmě vidíme Bikilu, který lehce dokrouží poslední kolo a po protržení cílové pásky se ještě pustí do strečinkových cvičení. Ostatní maratonci ale padají v cíli vysílením, další jsou vidět ještě na trati, jak se na pokraji sil potácí v posledních fázích závodu, nebo vzdávají svůj boj a odevzdaně si sedají na silnici s tváří zbrocenou potem a zkřivenou bolestí. Právě tady dokázal Ičikawa nejsilněji zachytit ducha olympiády – ve sportu skrytou humanitu, která velí k překonání sebe samého. Právě tady dochází k propojení s japonským principem „jamato“, vycházejícím z přikázání nikdy se nevzdat navzdory nepřízni osudu. Ne kvůli vítězství, penězům či pokoření soupeřů, ale z vnitřního přesvědčení, že nikdy nelze ustoupit.

Hry se v následujících dekádách staly doménou profesionálů připomínajících víc stroje než lidské bytosti a lidské snažení se zaprodalo reklamě. Tokijská olympiáda ukazuje sport ještě před nástupem peněz a s ním spojenou korupcí olympijské myšlenky. I proto stojí snímek za vidění i po padesáti letech, kdy sportovní statistiky osmnáctých her už dávno zapadly prachem.

–––

Olympiáda Tokio (Tōkyō Orinpikku)
Japonsko 1965

Režie: Kon Ičikawa
Hudba: Toširo Majuzumi
Producent: Suketaru Taguči
Střih: Tacudži Nakašizu
Výprava: Jusaku Kamekura
Zvuk: Ičiro Hoši
Kamera: Kazuo Mijagawa, Šigeo Murata, Šigeiči Nagano, Kendži Nakamura, Tadaši Tanaka
Délka: 170 minut

–––

Text Karla Veselého věnovaný filmu Olimpiáda Tokio vyšel poprvé v druhém čísle časopisu B (jaro 2016).