Po stopách v oblacích
Keswick (0). Kde je proboha ta slavná Moot Hall? Měli bychom od ní vyrazit vstříc dvaačtyřiceti vrcholkům slovutného Bob Graham Round (BGR), ale kde nic tu nic. Dobrý den, pane, jste zdejší? Nejsem, ale umím číst. Tady na té stavbě, ostatně jediné, co se tyčí uprostřed náměstí, se to píše. Aha. A tak se ztratíme, ještě než jsme odstartovali. Co tu vlastně děláme? Než opustíme městečko, podaří se nám zabloudit ještě dvakrát. Už začínáme chápat lakonický popisek „local knowledge an advantage“, který se podezřele často objevuje v propozicích anglických vrchařských závodů.
Rozehřívací výstup na Skiddaw (1) si raději rozložíme do dvou dnů a po idylické panoramaticko-ovčí procházce zalité sluncem a trochou potu si v úbočí přímo na cestě postavíme stany, doufajíce, že si žádný fell runner nebude studovat trasu z auta. Wild camping tu není explicitně zakázaný (jsou pravidla psaná i nepsaná, ale koho z vás kdy pokutovala ovce nebo trs vřesu?). Za ranního ovcobečení kolem našich příbytků prochází svižným krokem skupinka ošlehaných horalů. Tak kampak? Ále, obejít leg 1. Jo to my taky… bychom rádi. A zmizí v mlze.
My taky zmizíme v mlze a po zbytek dne naši existenci registruje jen modrá kulička na mapy.cz. Za vrcholkem vozová (krásně běhatelná) cesta přechází v… no vlastně (ne)přechází v nic. Možná tu vede pěšinka, možná ne, tráva je kluzká, vřes pichlavý, bahno hluboké. Zbaběle se vyhneme přímému postupu na Great Calva (2) přes místo, které má močál alias bog rovnou v názvu. Přesto nás na perutích větru a mrholení opustí morál (močál ani ne) a chvíli poté po rozmáčené cestě i Bohdan s Káťou. Richard Askwith píše, že právě tady někde jeho kamarád zapadl do bažiny skrze rozkládající se ovci. To se nám naštěstí nepoštěstí, ale pokus přebrodit naboso říčku s těžkým batohem stejně končí nezdarem – resp. mým uklouznutím a několika vulgarismy. Protější svahy Blencathry neslibují procházku růžovým sadem, ocelově šedé nebe navíc slibuje, že se v sadu brzy bude znovu zalévat. Nezbývá než si přiznat první prohru (a minout jedno z oficiálně náročnějších míst – krkolomný seběh z Blencathry) a pospíchat za předvojem do kempu v Threlkeldu.
Haha, to si jako stavíš ten stan jenom pro sebe? Maminka patrně jako předvoj rozkládá obří rodinný stan, zatímco tatínek ukazuje potomstvu kachničky a husičky. Až na to, že žádný otec ani děti neexistují (na rozdíl od hus) a na nejapný dotaz dostáváme prostou odpověď – jo. Mladá žena z Leedsu potřebuje trochu toho komfortu, aby mohla běhat v severoanglickém marastu. Přes den sama trénuje jeden z dalších legů, v noci pak slíbila (přes facebook) doprovodit náročnou triatlonistku na úseku, který my právě nezdolali. Této triatlonistce prý samotný BGR nestačí, a tak si ho „vylepšila“ obeplaváním Derwent Water a stomílovou jízdu na kole. I pro paní s velkým stanem je možná mírný nezvyk rozebírat nuance místního kuriózního okruhu s cizinci mluvícími podivným přízvukem, kteří jsou navíc v Lake Districtu poprvé v životě.
Ranní rituál pro někoho obnáší pokusit se vyklepat z nohou osm hodin utrpení a bídy, pro nás posezení v kavárně a zkoumání mlhy klesající z hor přes páru stoupající ze šálku. Zatímco čekáme na Pavla, vesele rozprávíme s turisty. Kdo zná aspoň nějaký kus cesty, hned ochotně radí – jen škoda, že pak zcela trapně nejlépe funguje satelitní navigace v mobilu. A pak se vrháme do legu č. 2, nejprve dlouhým táhlým stoupáním (aneb nestoupej tou zkratkou, tam si snadno zlámeš vaz) na Clough Head (4). A pak to jde jako na drátkách. Cesta po hřebeni je sice trochu podmáčená, ale utíká pomalou chůzí rychle, bez větších klesání a stoupání přibývají další zářezy do pažby: Great Dodd (5), Watson’s Dodd (6) a Stybarrow Dodd (7). I mlha se občas zvedne (to když začne mrholit). Pak už jen vpodvečer sejdeme do údolíčka na další táboření, tentokrát na velice romantickém, v rámci možností suchém místě přímo u potoka.
Fíííííííí. Noční vítr nenapáchal škody na materiálu, ale ledva se ocitneme zpět na hřebenu, je zřejmé, čím za relativně suché počasí zaplatíme. Severák (resp. jihojihovýchoďák) duje tak silně, že se o něj lze skutečně opřít, v nestřežené chvíli nás donutí k opilému tanečku (a část družiny přiměje posílat po vodě kachničky v podhorském Ambleside). Jinak se ale stezka změnila v dálnici, tak nějak začíná připomínat vhodný povrch pro trailový běh. Raise (8), White Side (9), Helvellyn Lower Man (10), Helvellyn (11), Nethermost Pike (12) a Dollywaggon Pike (13) – šest vrcholků (či lokálních vyboulenin) opět navlékáme na pomyslný náhrdelník jakoby mimochodem. Helvellyn je coby dobře dostupná, třetí nejvyšší hora Anglie (949 m) i mimořádně populárním turistickým cílem. Potkáváme tu spoustu sympatických poutníků v bundách, trenýrkách, dětských oblečcích i na vodítku. Ti větší pevně kráčí, menší povlávají, ale všichni s úsměvem. Být BGR jenom „o“ tomhle, tak bych byl ochoten uvěřit, že se to dá „dát“.
Naopak se s nonšalancí vyhneme Fairfieldu i Seat Sandal (kdo by se zatěžoval stoupáním pro stoupání, když už to stejně nezkompletujeme) a míříme do civilizace, do vesničky Grasmere. Zde přeskupujeme síly (výsledkem čehož do legu č. 3 zbudeme opět jen dva) a zamilujeme se do Youth Hostel Association. Na okraj jedna informace, jež vyzyvatelům BGR možná nebude příliš užitečná – cumbrijské pivo se nedá pít (a jenom hlupák nebo uondaný žíznivý dobrodruh vstoupí dvakrát do podobné… řeky).
Nemajíce lýtka z oceli, pátého dne škrtáme z plánů Steel Fell i Calf Crag a vstupujeme do třetího (nejdelšího a nejnáročnějšího) úseku pozvolným stoupáním velice malebným ledovcovým údolím. Na trasu se připojíme kdesi v bahnitém sedle a po několik dalších hodin si do sytosti užíváme další z neotřelých tváří Bob Grahama – tvář nepřehlednou, plnou rašelinišť (prý po krk hlubokých – neověřeno) a klikatících se pěšin (hlubokých po kotníky – ověřeno vícekrát), pod dohledem ovcí (all right, tohle novinka není). Ještě mineme vyvýšeninu High Raise a dorážíme na první dnešní náhodné uskupení kamenů jménem Sergeant Man (19). Při dalším postupu náhorním močálem se omylem (zjištěno večer při zpětném studiu mapy) ocitneme na dalším významném bodě – Thunacar Knott (20). Plnou satisfakci (a dočasnou úlevu v podobě několika kroků po skutečném kameni) poskytne až Pike of Stickle (22), což je především při pohledu přes údolí nádherná skála. Ale cesta jde neúprosně (opět bez kamenů) dál, na Rossett Pike (23). Připozdívá se, v plánu bylo sejít do údolí a… veškeré úvahy však zastavuje horské jezírko, které neodolatelně vábí svou průzračnou hladinou a vhodným pláckem pro stan, nedá se svítit. Ještě nalehko za kýčovitě červánkovým třistašedesátkovým výhledem na Bowfell (24) – dlouhou odbočkou, kterou musejí kandidáti BGR jistě proklínat – a alou na kutě.
Osvěženi ranní jezerní výzvou (zahrnující veřejné obnažování, zadržený dech a úprk k suchému teplému oblečení) se těšíme na dobrodružství posledního dne, který nabízí zbývající čtyři ze šesti anglických furth munros (vrcholů nad 3000 stop mimo Skotsko o jisté minimální prominenci) a skalní třešinku na dortu jménem Broad Stand (viz níže, obejdi níže). Terén opět mění charakter – tytam jsou močály, konečně jsme v horách, kameny posetá louka na High End (26) přechází v kamenitou placku na Ill Crag (27), nefalšované kamenné moře na Broad Crag (28) a konečně anglickou „Sněžku“ (bez lanovky, kapličky i létajících talířů) – 977 metrů vysoký Scafell Pike (29). Tady je najednou lidí jako psů a psů skoro jako lidí, ale pro nás žádná konečná, odhazujeme batohy a v napjatém očekávání míříme do sedla pod zmiňovaný Broad Stand – několikametrový skalní, poměrně exponovaný úsek, který odděluje zrno od nás plev. Z mlhy vykukuje hřebínek, pak masivní skalnatý kvádr, ale kudy dál? Bez průvodce nebo detailní ilustrace to není vůbec zřejmé – anebo to je opravdu to místo, odkud na Aničku volám: „Tady je to kluzký a kolmý, to nepůjde“? Ať tak či onak, my zbabělci musíme sejít celkem hluboko do údolí a vyšplhat na Scafell (30) jinudy – korytem potoka, kolem jezírka Foxes Tarn a pěšinkou v suti. Pro nás nepříjemných pár set výškových metrů navíc, pro běžce nezanedbatelné zpoždění (poznámka: kromě levé zacházky existuje ještě zacházka vpravo, kde sice běžec nemá kam spadnout, ale zato mu může spadnout na hlavu uvolnivší se šutr – před vážným pokusem o BGR je třeba tomuhle místu v přípravě věnovat zvýšenou pozornost).
No a tím jsme víceméně skončili – scházet do Wasdale Head a stoupat na Yewbarrow? Spěchat, abychom ještě zdolali Great Gable a mohli si udělat další čárku? Snad ani ne – zpátky na Scafell Pike a hurá dolů. Mimořádně malebná stezka klesá úbočím do sedla a poté do Borrowdale. Mineme jednu ovčí farmu vydávající se za kemp, pak druhý kemp, který nám nevoní spíše v přeneseném slova smyslu, a už stojíme na silnici. Zkusíme stopo… hele, on zastavuje. Z okýnka ve světle zapadajícího slunce vykoukne veselá tvář ze země vycházejícího slunce a nabízí svezení. Japonec nakonec, po pěti dnech a dvaadvaceti vrcholcích dorážíme zpět do Keswicku.
Co jsme si z průzkumné výpravy odnesli? Jaký jsme si udělali obrázek o (cca dvou třetinách) Bob Graham Round? Zaprvé – hory Lake District jsou divoké (a krásné!). Okruh BGR přetíná na čtyřech místech silnici, ale to jsou opravdu jediná místa, která připomínají civilizaci. Jinak na hřebeni není jediná bouda, chata, maximálně ohrádka z kamenů. Zadruhé – orientace s použitím moderních technologií není tak náročná, jak jsme čekali. Na rozdíl od doby Stop v oblacích jsou zřejmě v důsledku zvýšené popularity všechny spojky i zkratky kromě těch největších močálů aspoň trochu vyšlapané a v off-line mapách poměrně přesně vyznačené, i v mlze se dá neztratit (nešlápnout do bažiny, to je samozřejmě jiná pohádka). Zatřetí – povrch se neustále mění a nabízí roztodivné komplikace: silnice, cesta, mech, vřes, (mokrá) tráva, skály, rašelina, štěrk, suť, (kluzká) skála, to všechno se do omrzení střídá. Věřím, že strávit v tomhle 24 hodin může být psychicky devastující (a pro fyzicky dobře připraveného člověka asi hlavní výzvou). Začtvrté – když fouká, opravdu fouká. Mlha je pravidlem. A prší. Samozřejmě i tady se vyskytnou ideální běžecké meteopodmínky (vrchařka v kempu si stěžovala, jak jí jednou před lety bylo strašlivé vedro a musela se pořád koupat v jezerech), ale statisticky vzato je třeba očekávat spíše nevlídno. Zapáté – Bob Graham Round je na místě celkem populární. Sotva jsme se s někým dali do řeči, už to jelo – Stopy v oblacích, příběhy, debaty, která varianta trasy má jaké výhody… Na hřebenech jsme potkali hned několik trénujících běžců. V knihkupectvích knihy o fell running i slavnějších běžcích.
Úplně závěrem snad jen obdiv ke každému, kdo Bob Graham Round v limitu dokončí (nebo se o to aspoň pokusí), a respekt k výzvě jako takové. Z tepla u krbu si člověk říká, v čem to může být tak náročné (nad míru „běžné“ velenáročnosti). Na místě pochopí.
