Pražský maraton a půlmaraton: analýza dat z let 1995–2018 II

Po úvodním přehledu základních dat (vývoj počtu účastníků a kvality dosažených časů, přehled vítězů) se blíže podíváme na celkové rozložení maratonských výsledků. Zahrnuty jsou výsledky, u nichž známe pohlaví účastníků, tj. od roku 1996 do současnosti. Tlusté čáry v následujícím grafu představují medián pro dané pohlaví (muži 3:57:15, ženy 4:25:19).

Na první pohled je zřejmé, že sedmihodinový časový limit je pro Prahu značně velkorysý. Poněkud odlišná by byla situace při výrazně vyšším počtu účastníků, kdy by těm nejpomalejším trvalo téměř hodinu, než by se dostali na startovní čáru, a limit by se jim tak ze sedmi hodin zkrátil prakticky na šest. Z čistě sportovního hlediska by pak dával smysl limit pětihodinový, neboť rychlost, při níž člověk samovolně přechází z chůze do běhu je přibližně 8 km/h (viz např. Diedrich a Warren 1995, kteří vedle shrnutí předchozích výsledků přicházejí s modelem nerovnovážného fázového přechodu mezi chůzí a během, kdy přechodem dochází ke snížení energetické náročnosti pohybu při dané rychlosti; nebo nověji Hansen et al. 2017, kteří vztáhli přechod mezi chůzí a během k frekvenci kroků, přičemž frekvence, při níž k přechodu dochází, je zhruba 140 kroků za minutu).

Na obou uvedených grafech je patrná především výrazně vyšší četnost výsledků těsně pod „kulatými“ časy 3:30, 4:00, 4:30 a 5:00. Samotný jev není nijak překvapivý a odpovídá výsledkům dosahovaným také na jiných městských maratonech. Allen et al. (2016) analyzovali více než 9 milionů maratonských výsledků a rozložení výsledných časů, které získali, velmi přesně odpovídá rozložení výsledků pražského maratonu. Jejich studie rovněž ukázala, že zásadní vliv má samotná existence kulatých časů a vůle běžců „dát to pod“ danou hranici. Vnější faktory jako např. kvalifikační limity pro Boston nebo přítomnost vodičů a spoluběžců takový vliv nemají (k nárůstu počtu výsledků v blízkosti časových bariér dochází i u maratonů s méně než 200 běžci v cíli, tedy takových, kde nejsou vodiči a kde nedobíhají společně větší skupiny běžců, kteří by se navzájem táhli). Zásadní roli pro dosažení kýženého výsledku pak hraje rozložení tempa v průběhu závodu a zrychlení v jeho závěru (po 40. kilometru; autoři zmiňované studie analyzovali tempa na základě mezičasů po 10 kilometrech a na posledních 2,195 kilometru) – pokud poběžíte většinu závodu příliš pomalu, pak může potřebné závěrečné zrychlení zcela mimo vaše možnosti, jestliže naopak přepálíte začátek, pravděpodobně narazíte do maratonské zdi, resp. dostanete se do situace, kdy nedokážete udržet tempo potřebné pro dosažení plánovaného cílového času.

Vývoj průměrného relativního tempa po desetikilometrových úsecích a na posledních 2,195 kilometru při pražském maratonu v letech 2012, 2013, 2016 a 2017 ukazuje následující graf. Také v Praze je patrné, že i průměrný účastník dokáže zrychlit v samotném závěru závodu (alespoň ve srovnání s tempem mezi 30. a 40. kilometrem).

Schopnost zrychlit, „kousnout se“ v závěru závodu je pozoruhodný jev vyskytující se u běžců všech výkonností. Ross Tucker se svými kolegy z univerzity v Kapském Městě (Tucker et al. 2006) analyzoval mezičasy při světových rekordech na tratích od 800 metrů do 10 kilometrů a s výjimkou závodů na 800 metrů běžci navzdory předchozímu zpomalování vždy dokázali ve finiši zrychlit. Podobnou zkušenost však pravděpodobně má z vlastních závodů většina z nás. Nezdá se tedy, že by zpomalení během závodu bylo způsobeno pouze neschopností organismu dopravit dostatečné množství kyslíku a živin do pracujících svalů. Významný vliv na výkon bude mít také vzrůstající psychická únava spojená s nárůstem vnímaného úsilí (viz např. Smith et al. 2015). Vidina blízkosti cíle a překonání určité časové bariéry pak působí jako výrazný stimul, který dokáže tuto únavu přebít. Dobrou zprávou je, že odolnost vůči psychické únavě lze trénovat stejně jako jiné složky běžeckého výkonu.

S odlišným modelem vysvětlujícím potíže s udržením tempa, ale rovněž založeným na vnímaném úsilí přišel Ross Tucker v roce 2009 v článku publikovaném v British Journal of Sports Medicine. Vychází z předpokladu, že pro každou fázi závodu (nebo obecně jakéhokoli cvičení) běžec předpokládá určitou míru vnímaného úsilí. V momentě, kdy se začne tento předpoklad rozcházet s úsilím, které běžec aktuálně vnímá, dojde k úpravě tempa (intenzity cvičení), tak aby byl opět nastolen soulad mezi předpokládaným úsilím a skutečným stavem. V praxi to znamená, že jakmile začneme při závodě mít pocit, že vynakládáme větší úsilí, než bychom v daném okamžiku měli, tak zpomalíme (což nemusí být vědomé rozhodnutí, podle Tuckera se jedná o podvědomou reakci na vzniklou diskrepanci mezi očekáváním a realitou). To, že dokážeme v závěru zrychlit, je pak dáno prostě tím, že ke konci závodu očekáváme maximální míru úsilí a tomu odpovídá i náš výkon, resp. úsilí, které jsme schopni ve finiši tolerovat. I zde pak platí, že tréninkem a závody (závodní zkušenosti jsou zde klíčové, odtud i potřeba vyzávodit se, absolvované závody nejsou jen kvalitními tréninky a nejde v nich jen o čistě fyziologické adaptace, které jimi získáváme) dokážeme posunout úroveň předpokládaného úsilí, a tedy i míru vnímaného úsilí, kterou dokážeme snášet.

–––

Analýza: Jan Pipek
Komentář: Jan Havlíček

–––

Pražský maraton a půlmaraton: analýza dat z let 1995–2018 I (Základní data)