Překážkový běh

Mojí překážkou může být cokoli. Ale probouzím se. Tak vzniká den. To ale ještě neznamená, že vstávám. Ležím. Cítím slunce dopadající na moje chodidlo, ostré paprsky, které vytápějí svět, až je to nesnesitelné. Zase bude horko k zalknutí. Než vstanu, procházím se krajinou svých snů, které se ke mně v noci snesly.

Řídím autobus, přitom řídit neumím. Nemám řidičák. Sjíždím z velkého kopce, stromy nestromy. Vím, že jsem zhruba někde u brněnské zoo, kde jsem se kdysi v dětství ztratila a vychovatelka mi hrozně vynadala, což byl významný milník mého života. (Řekla mi tehdy „ty knedlo jedna“.) Potom zahnu na výpadovku, pryč z Brna. Volám našim, bere to taťka a já se ho ptám, jak to funguje s tím plynem a spojkou: čeho víc, čeho míň? Rychle pustit spojku a pořádně přidat plyn? Terezko, to nejde takhle říct, vysvětluje mi taťka a dodává: To je hezký, že chceš přijet, ale nechceš jet radši vlakem nebo běžet? Dívám se směrem k oknu, které je zatažené roletou. Mám chuť tento svůj sen s někým sdílet a luštit, co mi ten filuta asi chtěl nakukat. Jenže není nic horšího než popisovat někomu svoje sny. To zvládnou poslouchat jen ti nejbližší, a to proto, že ví, že já zase na oplátku budu poslouchat líčení jejich snů, až se na ně nějaké snesou. Konečně stočím zrak jinam, mimo zatažené okno. Vidím boty. Jsou to provokatérky.

Roluju běžecké fórum, stoku nás prokrastinátorů, kteří místo abychom drtili kilometry, tak si o tom jenom čteme. Já běhám proto, abych se mohl přežrat. Já proto, abych zapomněl na ty podělaný excelový tabulky, provětral si hlavu a přišel trochu k sobě. Aby mě nebolela záda. Abych ze sebe měl lepší pocit. Pouštím si do uší hororový storky, a tím pádem běžím rychleji, abych se nepodělala a abych jim utekla (aplikace Zombies, Run! – doporučuju!). Jo, a prý hodně zabíraj mantry. Say it and you’ll start to believe it. Maruška467 (32 let, denně uběhne 10 km) přísahá, že jí pomohlo opakovat mantru: DEFINE YOURSELF. Japonský spisovatel Murakami zase běhá kvůli pocitu jakési „rezignované svěžesti“. Cílem běhání i života evidentně je pořádně se vyždímat.

Nedívejte se na mě takhle. My se nedíváme, my jenom jsme. Já vím, ale vaše existence je poměrně otravná. A to mi trvalo jen rok si vás vybrat a koupit. Tolik hodin přemítání. Stejně jako ty chceme jen něco zažít a být aspoň trochu užitečné. Vy nemůžete nic moc zažít, jste boty, jedinej váš účel je ten, že si vás obuju a půjdu běhat. No, to ale moc často neděláš! Jo, pořád se tu jen válíme. Ani do botníku nás nedáš, jsme tu na očích, aby to vypadalo, že běhat chodíš, ale nechodíš.

Ty vogo, nestačí, že mám výčitky? Ještě si mám povídat s botama a utěšovat je, že běhat nakonec půjdu, aby chudinky nebyly smutný. DEFINE YOURSELF, jde mi hlavou. Jediné, co mě však napadá, je, že jsem líný člověk, co neumí ani uklidit boty do botníku. To je moje definice. O běhání si ráda gugluju, protože mě přitahuje ten svět možností, že bych jednou opravdu mohla vyběhnout. Skoro na dosah. Vítr by mi cuchal vlasy, já se vznášela nad zemí v pořádně barevně šokantních ekobotaskách, nejlíp i savých podkolenkách, a kochala se okolím! Tak moc mě ta představa fascinovala, až jsem se překlikla a objednala si omylem nikoli kurz běžecké abecedy, ale kurz překážkového běhu! Just do it!

Jenže ten den se blíží a já přitom nezvládám ani běžný život, natož dojít na překážkový kurz a nějak ho přežít. Proč jsem se něčemu takovému upsala? All runners are beautiful, to už přece víme. Jsou ti, co běhají přes překážky, ještě krásnější? Nevím. Pohled na budík mě však donutí vstát, dát vařit vodu, umýt se, oblíknout, vypít velmi horký čaj, který zchladím mlíkem, vyletět z domu. Pekárna, kde si chci koupit předraženou buchtu s povidlem, má zavřeno, protože ji rekonstruují. Nejspíš aby cena buchet byla obhajitelná. Přejdu ulici, zívám u přechodu, protože červená ne a ne přebliknout. Pak se postavím na ostrůvek tramvajové zastávky, nasadím naštvaný pondělní výraz tváře a čekám. Najednou na mě mávne paní naproti na chodníku: ta zastávka je zrušená, nic nepřijede! Kouknu na ni, nic neodpovím, tu informaci prostě jen přijmu, jako překážku, kterou je třeba zdolat, a dospět k další a další a další…

A tak běžím na další zastávku, kde celých šest minut čekám na tramvaj, která mě doveze někam, kde zjistím, že i tam se kope, že je zavedena náhradní doprava. Všude se kope a buduje, je třeba stavět hezčí svět a během této transformace hrábnout pořádně hluboko. Přeskakuju další překážku, už mě nic nepřekvapí, říkám si. Dočkám se autobusu a ten mě odváží až na zastávku Výhledy, kde vystupuju. Hledám útulnu, kam se uchylují bloudi a pošetilci, aby pomocí řízeného blábolení čistili zamlžené výhledy a na chvilku se uklidnili. Nebo naopak ne…

Zvoním na útulnu, dle návodu. Návod navádí, že nejdříve mám zazvonit na recepci, a teprve když nikdo neotevírá, má se zazvonit na jednoho z asistentů blábolení. Zvoním postupně na všechny zvonky a nic se neděje. Načež se otevřou dveře, stařík s plnovousem připomínající Brumbála mi je otevírá a vpouští mě dovnitř. Sorry, mám běhavku, byl jsem v latríně. Škoda, že nefunguje jako terapeut on, jeho metoda by byla společné sezení u ohně v přírodě a terapie mlčením. Příroda a oheň přijímají každého člověka bez rozdílu takového, jaký je. Za příplatek kurz ořezávání klacku určeného k opékání buřtů. Jenže tenhle Brumbál jen při důchodu otevírá dveře a bere telefony, když někdo z bloudů chce oznámit, že se kvůli zhoršenému stavu nemůže ani dostavit.

Než půjdu na terapii, musím si skočit na záchod, protože ten čaj, co jsem do sebe nalila před odchodem z domova, chce ven. Lomcuju s dveřma záchodu, nejde mi je otevřít. Rozmáchnu se švihovkou, jako bych dveřmi chtěla proskočit. Jenže jsou to dveře, nejde to. Nesnažte se překážky vnímat jako překážky, ale přirozenou součást trasy – něco jako most přes potok, spadenou větev v cestě nebo mrtvého jelena, kterého je třeba přeskočit. Ano, ano, cvak a dveře se otevřou. Oddechnu si, Brumbál na mě mrkne, už mi šel na pomoc. Je zvyklý, že lidé, co sem chodí, mají problém doslova se vším, včetně otevření dveří od záchodu. Taky už jsem skoro začínala natahovat moldánky. Na záchodě jsem vykonala potřebu, u toho si opakovala mantru DEFINE YOURSELF a taky BE STRONG RUN STRONG, a pak chtěla z kabinky odejít, jenže se ukázalo, že dveře nejdou otevřít. Začala jsem jimi lomcovat jako smyslů zbavená. Vzpomněla jsem si na holistickou myšlenku z jednoho článku o běhání: když člověk běhá, běhající a běh se stávají jedním, je těžké tuto činnost od člověka oddělit. Stejně tak já jsem se nyní stávala těmi rozbitými dveřmi, bylo těžké mě od nich oddělit. Po chvíli mlácení do dveří jsem si prostě sedla na zem. Ano, měla bych začít křičet o pomoc, Brumbál střežící recepci by mě i možná zaslechl, ale to není můj styl. Čekám, až ke mně věci přijdou samy, respektive vyřeší se samospádem. Po chvíli se ozvalo: všechno v pořádku? Ne, nejdou mi otevřít dveře. Zkusím se do nich opřít, vydržte. Po chvilce karate s dveřmi Brumbál otevře dveře a já můžu ven. Paní doktorka už na vás čeká, ale ještě tu musíme něco vyplnit, to je nová povinnost, promiňte. Ano, samozřejmě. Musíte se totiž nově objednávat přes náš online systém. Já to s internetama neumím, ale tady máte návod. Ano, děkuji. Zírám do návodu a vytahuju mobil. Mně ale běží čas, nemůžu to udělat až po sezení? Ne, to je naše interní zařízení. Už na tu dnešní hodinu se musíte objednat, jinak ji nemůžete absolvovat. Aha. Uvědomuju si, že jsem včera při válení se v lese vymlátila všechna data, protože zírání do stromu mi nestačilo. Máte wifi? Ano, máme. Tady máte návod k použití. Zírám do návodu a snažím se najít jméno sítě a heslo. Up and over. Down the hill. Mačkám ta písmena do mobilu, který se brzy vybije, protože jsem ho na noc zapomněla dát na nabíječku. Chvíle napětí, než se mobil připojí k síti. A nic. Zkusím to znovu. A nic. Znovu. A nic. Promiňte, ale nemohu se připojit k té síti. Aha, nám dnes bohužel nefunguje počítač. Tak nemůžu už jít k paní doktorce, čas běží. Čas běží, ale já vás tam dle nového interního zařízení nemůžu pustit. Ale no tak, Brumbále, pomyslím si. „Štěstí lze nalézt i v těch nejtemnějších dobách, pokud si člověk vzpomene, že se má obrátit ke světlu,“ řekne Brumbál. Běžte k paní doktorce, nějak to tu zašmrdolím, osobo.

Stoupám po schodech nahoru a je to jako sestupovat do svého podvědomí, tramvaj do stanice hrůza. Ale na konci každého tunelu čeká… další tunel. Jenže schody se zvětšují, z kvádru je najednou megakvádr, a moje nohy se naopak zmenšují. Ozve se siréna, vřeštivý zvuk pronikající mými údy. Atypické chování mravenců. Proměňují se v zombie a okupují svět. Většina obyvatel již zemřela. Pokud někdo z vás je naživu, utíkejte! Utíkejte okamžitě pryč! Utíkám, beru schody po dvou, po třech, až nakonec utíkám přes celá poschodí. Cítím se světloplachá, motám se jak muška nad světlem kolem půlnoci, která přitom nesmí ke zdroji, a tak padá tam, kde je přímo pod světlem tma. Jen člověk, který je zlomený, může vnímat světlo, jež do něj právě skrze jeho zlomení proniká. Všechno má nějakou trhlinu. Proniká tudy světlo, řve na mě Cohen z lustru, na kterém se houpe moje psycholožka a řehtá se jak potrhlá. Přitom to vůbec není její styl. Ale kdo ví? Znám ji jenom ze svých sezení…

Zaklepu na dveře. Dále. Dobrý den, podáme si ruku, sedám si na gauč jako vždy. Přivítám se s květinami, které jsou věrné svědkyně mých blábolivých sezení. Tak co? Jak to jde? Koukne do zápisníku, do kterého už vryla tuny mých hudrovaček. O útulném psychu domácí výroby, o rozdílu mezi klidem a pohodlím, o rodičích a jejich dětech, které taky jednou budou chtít mít děti a budou se bát, jak jim vysvětlit tenhle svět, až zjistí, že to neumí nikdo.

Dobrý den, tak kde jsme minule skončili? Minule jste říkala, že se zamyslíte, jestli by to nechtělo věnovat se nějakému novému koníčku. Napadlo vás k tomu něco nového? Ano, říkala jsem si, že bych mohla zkusit běhání. Většinu dne se věnuji nedobrovolně překážkovému běhu. Věnovat se mu profesionálně by mi třeba pomohlo se na chvíli necítit tak divně, ale dělat konečně něco, pro co jsem se sama rozhodla. Jste si jistá, že je to dobré rozhodnutí? Co na to vaše vnitřní dítě? Nesnažte se překážky vnímat jako překážky, ale přirozenou součást trasy, to jste mi minule řekla. Snažím se o to, ale moc mi to nejde. Nechte ty myšlenky k sobě přicházet a zase odcházet jako vodu. Já vlastně dohromady na nic pořádného nemyslím, jen na ty svoje kanály. Nic pořádného, ano, to nevadí, hlava je totiž průtokový ohřívač. Proteče jí toho spousta, spousta nestrukturovaných dat, bez cenzury. A o to tu jde. Že jim dáme prostor protéct.

Přivírám oči, abych zaostřila, protože psychobába se před mýma očima mění v příšeru s tváří pomazanou kolomazem a v otrhaném oblečení – moje představa zombie ovlivněná pokleslou televizní pohádkovou tvorbou zejména České televize Brno. Terezo, Terezo, jste v pořádku? Dáte si sklenici vody? Vidím, jak sklenice, kterou mi příšera nese, sama od sebe praská, střepy se rozletí po celé místnosti, z vody se stává jeden obrovský proud vědomí nás všech, kolektivní blablabla… Musíš, buď lepší, zrychli, nepřestávej, makej!

Terezo, jste v pořádku? Někdo mnou zatřese. Otevřu oči. Obejmu ty ruce, co mnou zatřásly, i když vím, že to není psycholožčina role, to je nadstandard, který poskytují jen bližní. Ale jí to nevadí. Chvíli mě pevně objímá. Obejmi svoji vnitřní zombii, projede mi hlavou, ale nahlas to neříkám, nechci narušit to spojení mezi námi. Cítím vůni jejích vlasů a pulzování jejího srdce. Doběh do cíle. Maximální spurt až za cílovou pásku. Vpadnutí do cíle s náklonem trupu a zapažením paží. Jojo, jsem v pořádku, děkuji. Jak se cítíte? Ležím na trávě, chvíli jsem běhala. Ta tráva je modrá, ano, modrá. Není zelená jako tráva vás všech, co hodně běháte a jste v tom dobří. Nenechám se zneklidnit barvou trávy. Chvíli jsem běhala, pozpátku, do kolečka, doprava, potom doleva. Nenechám se zneklidnit tím, že neběhám strukturovaně a do cíle a že jsem nedosáhla žádné osobního rekordu. Nikam jsem totiž nedoběhla a překážkám jsem se vyhýbala. I takové dny jsou. Ležím. Jsem. Tady a teď.