S rozpálenou tváří a rozbušeným srdcem

Slečno Brontëová…

Paní Nichollsová, prosím.

Promiňte… Paní Nichollsová, vaše nejlepší kamarádka Ellen Nusseyová tvrdí, že jste za ní poslední den v dívčím internátu Roe Head přišla s tím, že byste se aspoň jedinkrát chtěla cítit jako „nefalšovaná školačka“ – a co kdybyste se šly jen tak bez dovolení proběhnout do sadu? Třeba by se konečně něco stalo, někoho byste potkaly… nebo aspoň dostaly ředitelskou důtku? Ellen tvrdí, že jste ji tím bláznivým nápadem úplně zaskočila – zrovna vy jste žádné běhání zásadně neprovozovala! Doopravdy jste nikdy v životě za nikým, pro nic a nikam neběžela?

Ellen občas strašně přehání: když můj drahý Arthur vyslovil nedlouho po svatbě přání poslechnout si něco z mého rozepsaného, ale bohužel nedokončeného románu Emma, hned jsem vyskočila a běžela nahoru do ložnice pro rukopis. Pravdou ale je, že na lítání po vřesovištích mě neužilo, to spíš mé sestry Emily a Anne. Já byla odmala dítě neduživé, co si v koutku tiše čte a kreslí, a navíc jsem mívala potíže s kyčlí. Obzvlášť coby mladou dívku mě trápilo pomyšlení, jak by to vypadalo, kdyby mě při neladném běhu někdo zahlédl! Nebyla jsem kráska – můj jediný portrét od Richmonda, který visí v londýnské Národní galerii, mi hodně lichotí: není z něj vidět ani nepoměr mezi mým zakrslým tělem a velkou hlavou, ani to, že jsem se kvůli té kyčli trošku kroutila. A příliš mi nepomohly ani dlouhé a svíravé korzety, které se začaly nosit ve čtyřicátých letech – ten můj dodnes vystavují v muzeu na haworthské faře.

Když už jste neběhala – tančila jste někdy? Ellen jste napsala, že z „natřásání boků“, jemuž mládež tu a tam věnuje hodinku pro zábavu a tělocvik, není třeba dělat rovnou Hřích s velkým H (jak to v jedné povídce činí váš pan otec).

Po pár trapných pokusech v bruselském internátu manželů Hegerových jsem se tanci už napořád vyhýbala, i když mě můj nakladatel George Smith vzal v Londýně v létě roku 1850 na opravdový ples. Jenže mně běh ani tanec doma nechyběly. Daleko raději jsem vyrážela na dlouhé a nádherné procházky za každého počasí, i když mi třeba nebylo dvakrát, vždyť při chůzi po křupavém sněhu jsem přímo cítila, jak na mraze pookřívám – ne nadarmo se má nejzajímavější hrdinka jmenuje Lucy Snowe. Nejčastěji jsem si zašla k vodopádu v místě, jemuž jsme s bratrem a sestrami říkali Setkání dvou vod: od fary v Haworthu to dělalo tam a zpátky necelých šest mil. Se sestrami jsme chodily ven dvakrát denně: poprvé v poledne a domů jsme se vracely na oběd ve dvě; podruhé pak ve čtyři odpoledne, s návratem na večeři krátce před šestou. No a skoro každý večer jsme strávily ještě hodinku dvě v salonu – pochodováním kolem stolu, u kterého jsme předtím šily, četly, psaly.

Jen jestli jste to s těmi procházkami nepřeháněly, coby souchotinářky… V prvním životopise vydaném po vaší smrti napsala Elizabeth Gaskellová, že jste zemřela na nachlazení, které jste si uhnala při „dlouhé procházce v tenkých botách po rozbahněné zemi“. V jakých botách jste vlastně chodily?

Pravda, na konci listopadu 1854 jsme se s mužem vydali k vodopádu – drahý Arthur tvrdil, že dojít až tam nebude problém, všechen sníh už přece roztál! –, jenže na zpáteční cestě nás zastihla nečekaná průtrž. Ale já si tu procházku s ním přesto nevýslovně užila, hlavně ten pohled na milovanou bystřinu v plné zimní síle, na dravý proud deroucí se přes kameny, bíle zpěněný a mohutný, ten bych si nenechala ujít ani za nic! Byť jsem se hned po návratu převlékla z promáčených šatů, bolelo mě pak v krku a dostala jsem zimnici, to ano. Umřela jsem ale na něco docela jiného, což dobře věděla i paní Gaskellová – jen se o tom asi těsně po mé smrti nechtěla rozepisovat, aby se zbytečně nedotkla otce i manžela. (Já byla tou dobou už těhotná, víte, jenže o tom, jak léčit hyperemesis gravidarum, se v roce 1855 moc nevědělo.)

A pokud jde o boty: když bylo velké bláto, nazouvaly jsme se ve střevících do dřeváků – naše stará teta v nich ostatně klapala i po domě, až se jí kvůli tomu lidi posmívali, stěžovala si totiž, že ji od kamenných dlaždic na faře studí nohy. Moc dobře se na těch dřevěných špalcích nechodilo (natož běhalo) – jaký div, že nezřídka člověk radši riskoval promáčené střevíce i zmrzlé nohy!

Při četbě vašich románů – Jane Eyrové, Shirley, Villette – si pozorný čtenář jistě všimne, že v nich běhají hlavně zvířata (psi a koně), služebné a v neposlední řadě též rozjívené, neposlušné děti. Zato dospělí lidé, a mladé dámy zvláště, se dávají do běhu výjimečně: vlastně výhradně v krizových situacích, kdy musí hrdinka neohroženě přispěchat na pomoc milovanému muži v nesnázích – jak to činí Karolína Helstonová v Shirley – a horlivým spěchem i překonaným strachem na sebe prozradí, jak hluboce jej miluje. Neměla Harriet Martineau nakonec pravdu, když vám v recenzi Villette vytkla, že zobrazujete ženy tak, jako by vášnivá láska k muži byla jedinou smysluplnou náplní jejich životů – a také jedinou pohnutkou k běhu, který by nebyl pouhou panikou či zbabělým útěkem?

Shirley není Villette. Zachránit továrníka Roberta Moora neběží jen Karolína Helstonová, která je do něj beznadějně zamilovaná. Hlavní hybatelkou přespolního běhu je přece Shirley Keeldarová, a tu nežene vpřed láska k muži ani její vidina. Ujasněte si prosím, jakou hrdinku jsem vytvořila v Shirley, a pak mi předhazujte Harriet Martineau.

Sloveso run označuje u vás zřídkakdy doslova běh. Častěji slouží jako označení pro velký spěch a rychlou chůzi, nebo je dokonce metaforou: po kamenech zurčí voda, člověku proudí v žilách všelijaké vášně, anebo je třeba podstoupit riziko či přenést se přes překážku (v podobných obratech se anglicky užívá sloves run či leap). Nicméně právě Shirley Keeldarovou a Karolínu Helstonovou necháváte běžet doslova a doopravdy, navíc v noci a přes pole, skrz živé ploty a houštiny, přes zídky a dravý potok. A ještě je líčíte jako lhostejné k tomu, jak při tom vypadají – dlouhé vlasy pocuchané, tváře poškrábané, v potrhaném hedvábí a mušelínu! (Kupodivu ani slovo o botách – běžely snad nalehko jen ve střevících?) Nakonec doběhnou celé uštvané do cíle ve chvíli, kdy už je pozdě… A vy je necháte stát stranou dramatických událostí, jen „s vlídnou nocí plnou něžných hvězd, v blízkosti šumících stromů“. Jak tomu rozumět?

Jak vám jen odpovědět? V době, kdy jsem měla Shirley rozepsanou, mi jeden po druhém nečekaně zemřeli všichni tři zbylí sourozenci. V září 1848 vypustil duši můj kdysi tak blízký bratr Branwell…

Myslíte toho blouznícího, cholerického alkoholika a poživače opia tolik podobného postavě Arthura Huntingdona z Dvojího života Heleny Grahamové vaší sestry Anne? Románu, který vás tak hluboce zasáhl, že jste ho po Annině smrti odmítla znovu vydat?

O tom já mluvit nechci. A jen pár měsíců po Branwellovi zesnula Emily, která se nastydla na jeho pohřbu, a v květnu následujícího roku odešla i nejmladší Anne. Emily ještě v den, kdy umřela, vstala ráno z postele, sama se oblékla a s předsmrtným chrčením a zastřeným pohledem se dovlekla dolů na snídani – ten pohled na její utrpení byl k nesnesení, jenže ona si nedala říct! Až do doby krátce před smrtí zarputile odmítala doktora i léky, přestože jí tělo nejednou vypovědělo službu – upadla třeba v chodbě a sama už nezvládla vstát! Krátce po jejím pohřbu začala polehávat Anne. Umírala ještě vlekleji než sestra, byla však povolnější pacientkou, a tak jsme neztráceli naději: snad by jí prospěl pobyt u moře, říkali jsme si, jenže cestu jsme odkládali, a Anne slábla. A když jsme s ní konečně odjely spolu s Ellen do Scarborough, druhý den po příjezdu podlehla vyčerpání. Také Anne toho nešťastného pondělního rána vstala, oblékla se a jako první vyrazila na snídani. Jenže hned na prvním schodu se zarazila – cítila, že dolů už sama nesejde. Ellen z nás byla největší a nejsilnější, a tak se nabídla, že ji snese v náručí – a málem by to byla zvládla, kdyby s sebou Anne na posledním schodu necukla. Ellen se zakymácela, ale ještě než klesla na zem, stačila dovrávorat k nejbližšímu křeslu a Anne do něj shodit. Snad už tušíte? To má nebojácná, svérázná, umíněná sestra Emily mi posloužila jako předobraz pro Shirley Keeldarovou; a vzorem pro Karolínu Helstonovou mi zase byla mlčky trpící, poslušná Anne. Když umíraly, neměla jsem na psaní ani pomyšlení – rukopis románu jsem musela odložit. Teprve když sestry spočinuly, už navěky nehybné, v rodinné hrobce, chopila jsem se znovu pera. A představovala si je, jak nejlépe jsem dovedla, jako by stále žily – jak za vlídné noci, nad hlavou měsíc a něžné hvězdy, letí zase jednou v plné síle po yorkshirských polích a pastvinách, jako podivně rozčepýření ptáci z hedvábí a mušelínu se přenášejí přes kamenné zídky a prolétají trním živých plotů… jen aby nakonec stanuly celé zadýchané, „s rozpálenou tváří a rozbušeným srdcem“, na vršku nad Dolinou, držíce se „zpříma jako kmínky dvou stromů“ – snad podobny těm (břízkám? javorům? bukům?), které je zblízka utěšují šuměním svých korun.

–––

Poznámka: V rozhovoru cituji a parafrázuji ukázku ze Shirley (1849), jakož i vybrané pasáže z dopisů Charlotte Brontëové (v třísvazkovém vydání Letters of Charlotte Brontë, ed. Margaret Smith, Clarendon Press, Oxford 1995, 2000, 2004), ze životopisu Claire Harmanové (Charlotte Brontë: A Life, Viking, London 2015) a ze souboru rozhovorů a vzpomínek Charlottiných současníků (The Brontës: Interviews and Recollections, ed. Harold Orel, University of Iowa Press, Iowa City 1997).

–––

Rozhovor Aleny Dvořákové s Charlottou Brontëovou vyšel poprvé v šestém čísle časopisu B (podzim 2018) spolu s ukázkou z románu Shirley.

Charlotte Brontëová. Ilustrace © Magdalena Rutová