Salazarův pád

Poslední týdny a měsíce jsou běžeckým děním napěchovány skutečně dosyta. V katarském Dauhá proběhlo mistrovství světa – přinejmenším diskutabilní šampionát, jehož maratonskou část proběhnuvší za velmi náročných podmínek označila dvacátá žena závodu Marcela Joglová za „procházku peklem“. Závodilo se však také na (notně klimatizovaném) stadionu a triumfy Dalilah Muhammadové či Consesluse Kipruta patřily k velkým zážitkům.

V říjnu pak přišel v pořadí druhý závod Eliuda Kipchogeho nikoliv se soupeři, nýbrž s časomírou a lidskými možnostmi. Ve Vídni na nově vyasfaltovaném povrchu, s karbonovými pláty v botách a za doprovodu pěti formací vodičů dokázal jako první v historii překonat maratonskou metu dvou hodin. 1:59:40 – tento čas se zařadil po bok slavného mílařského výkonu Rogera Bannistera (3:59,4).

V aplausu trochu nešťastně zanikla zpráva z chicagského maratonu. Ve „Windy City“ pouhý den po celosvětově sledovaném vídeňském představení zaběhla Kipchogeho keňská krajanka Brigid Kosgeiová – tentokrát zcela podle regulí – světové maximum. Šestnáct let starý čas Pauly Radcliffové překonala o minutu a 21 vteřin (2:14:04), čímž se ještě více rozvířila debata o benefitech superrychlého modelu Nike VaporFly.

–––

Na první pohled zářivé běžecké dění má ale temnější podtón, který poslední týdny rezonuje především anglo-americkým světem. Nedá se přitom říci, že by šlo o novou kauzu – většina informací již byla známá dávno předtím, než Americká antidopingová agentura (USADA) první říjnový den potrestala čtyřletý zákazem činnosti slavného běžce, trenéra a tvář tréninkové skupiny Nike Oregon Project (NOP), jednašedesátiletého Alberta Salazara.

Uzavřelo se tím dlouholeté vyšetřování poměrů panujících v Salazarově skupině. Pod vedením někdejšího vytrvalce, který se opakovaně dostal snad až za samou hranu svých možností (vzpomeňme jeho kolaps po doběhnutí slavného sedmimílového Falmouth Road Race v roce 1978 nebo známý „Duel pod sluncem“ s Dickem Beardsleym na Bostonském maratonu o čtyři roky později), se připravovaly mnohé z těch nejvěhlasnějších hvězd.

Zlaté olympijské medaile získali Mo Farah a Matthew Centrowitz, stříbro a bronz dokázal vybojovat nejbližší Salazarův svěřenec Galen Rupp. V posledních letech pod vlajkou NOP závodili také Yomif Kejelcha, který letos v březnu před Salazarovýma očima překonal halový rekord na jednu míli, dvakrát zlatá z mistrovství světa v Dauhá Sifan Hassanová nebo taktéž vítězný půlkař Donavan Brazier. Jedno velké jméno za druhým.

Dnes – po zveřejnění zprávy o poměrech v NOP a po mnoha výpovědích whistleblowerů, které obsahoval již dokument novináře Marka Dalyho, který stanice BBC odvysílala v roce 2015 – je poměrně zřejmé, že tyto úspěchy s sebou navždy ponesou stín pochybností. Půjde o úspěchy s přívažkem, podobně jako tomu je například v případě výkonů a výsledků některých československých hvězd normalizačního sportu 70. a 80. let.

Způsoby, jakými se Salazar pokusil své svěřence dostat na tu nejvyšší úroveň, již byly popsány (věnuje se jim i článek v maratonském B5). Podávání testosteronu a dalších látek v malých dávkách tak, aby pro případnou dopingovou kontrolu nebyly zachytitelné. Testování aminokyseliny L-karnitinu, po němž Salazar neváhal a poslal e-mail Lanci Armstrongovi („Co nejdřív se mi ozvi! Vyzkoušeli jsme to a je to úžasné.“). Nejde o úplný výčet.

–––

Pokud celou kauzu sledujeme, na povrch se dostává ještě jedna vrstva. Ta se netočí tolik okolo zakázaných látek (respektive jejich zakázaného množství). „Atletický trenér se pokouší své svěřence dostat k olympijskému zlatu a nedívá se doleva doprava“ – to samo o sobě pochopitelně není žádný nový příběh, ba naopak. Viděno střízlivě, Salazar používal rafinované postupy tam, kde jiní razí primitivnější cestu „hard-core dopingu“.

Někdejší členové nechvalně proslulé běžecké skupiny (Kara Goucherová, Amy Yoder Begleyová nebo pomocný kouč Steve Magness) ale také přinesli svědectví o mezilidských vztazích panujících v elitním běžeckém týmu. Z jejich slov Salazar vychází jako despotický, absolutní poslušnost vyžadující člověk, pro něhož vidina úspěchu přerostla jakoukoliv únosnou mez. To vše pod očima a zřejmě i za vědomí vedení společnosti Nike.

Patrně nejzávažnější obvinění však v minulých dnech ve videu na webu listu NY Times pronesla třiadvacetiletá Američanka Mary Cainová. Do Salazarovy skupiny přišla jako jedna z největších nadějí – její časy na 800, 1500 a 3000 metrů braly dech. Pokud někdo měl být schopen prohánět Jenny Simpsonovou, pak rodačka z Bronxville ve státu New York, která v sedmnácti letech skončila desátá na mistrovství světa v Moskvě. Budoucí roky měly být zářné.

Jenže nebyly. Kariéra Cainové, která namísto do univerzitních řad zamířila na sklonku roku 2013 do profesionálního týmu z Oregonu, začala stagnovat, aby poté nabrala dolů směřující trajektorii. Svůj poslední osobní rekord si zaběhla v červenci 2014, ze sportu se postupně vytrácela. Svět rychle zapomněl na jméno Mary Cainová. Vysvětlení, proč a kde nastala chyba, jsme se dočkali až na začátku listopadu 2019.

Salazar na svou svěřenkyni – a nejen na ni, s podobným svědectvím přišly také další někdejší členky skupiny Kara Goucherová a Amy Yoder Begleyová – vyvíjel soustavný nátlak. „Když jsem s nimi začala, mužský trenérský kolektiv došel k tomu, že proto, abych se zlepšila, musím zhubnout a zhubnout a zhubnout. Měl to být nejlepší běžecký tým světa. Ve skutečnosti šlo jen o pár lidí, kteří byli Albertovými kamarády,“ svěřuje se Cainová.

„Alberto se neustále snažil, abych shodila nějaká kila. Obvykle mě vážil před ostatními a zostudil mě, pokud jsem nedosáhla na váhu, kterou on určil,“ pokračuje běžkyně, pro niž Salazarovy tvrdé a necitlivé metody měly za následek dlouhodobou ztrátu menstruace a vinou hormonální nerovnováhy i několik zlomenin. „Byla jsem vyděšená. Osamocená. Cítila jsem se jako v pasti. Začala jsem mít myšlenky na sebevraždu a ubližovala si,“ říká.

Že nejde o ojedinělý případ, potvrzuje její generační předchůdkyně Yoder Begleyová. „Poté, co jsem skončila šestá na 10 000 metrů na americkém mistrovství, mě z NOP vyhodili. Bylo mi řečeno, že jsem příliš tlustá a ‚mám největší zadek ze závodících‘. (…) Prošla jsem si tím samým, co teď Mary prozradila. Má za to můj velký respekt. Já už byla starší a na konci kariéry. Nedokážu si představit, jaké to muselo být pro ni v jejím věku a samotnou,“ napsala.

„Byl jsem svědkem toho, kolik škody takové chování napáchá,“ reagoval též Steve Magness. „To je ten hlavní problém. Prostředí, v němž byla šílenost považována za normální. Kde si lidé ospravedlňovali různé šílené věci,“ dodal o poměrech v Salazarově skupině. Váha je jistě důležitou stránkou běžecké výkonnosti. V případě NOP však situace zašla tak daleko, že se shazování kilogramů stalo posedlostí a mělo vážné zdravotní i psychické následky.

–––

Alberto Salazar je dnes osobou nežádoucí: z Dauhá a tamějšího MS musel odjet předčasně, neboť mu pořadatelé zrušili akreditaci. Nike Oregon Project, který budoval od samých počátků – jeho vztah s mocnou společností je velmi těsný, jako doklad se občas zmiňuje i Salazarova vytetovaná „fajfka“ na levém rameni –, byl rozpuštěn. Ruce pryč už od Salazara dal Mo Farah (i když Galen Rupp či Sifan Hassanová za ním naopak stále stojí).

Nike jej sice nadále podporuje, CEO společnosti Mark Parker, který měl k Salazarovi blízko, však oznámil, že k lednu příštího roku opustí svou funkci. Oregonský gigant již také ohlásil, že chce celou věc nechat vyšetřit. Těžko si však představit, co víc by ještě muselo vyjít na povrch, aby společnost, která letos schytala kritiku také za smlouvy znevýhodňující atletky v době těhotenství a mateřství, uznala svůj díl viny.

Je také otázkou, zda jsou praktiky NOP ojedinělé, nebo jde o rozšířený jev (podobný problém se v minulých letech řešil např. v dráhové cyklistice). „Velká část potíží spočívá v tom, že jsou ženy a dívky nuceny k dosahování standardů, které jsou modelovány podle vývoje mužů a chlapců. Pokud se o to pokusíte u dívky, riskujete, že její tělo zátěž nevydrží,“ píše novinářka z New York Times Lindsay Crouseová. Když nic jiného, snad příběh Mary Cainové pomůže k uvědomění si, že takový problém ve vrcholovém sportu existuje.

Někteří američtí komentátoři už pád skupiny Nike Oregon Project přirovnali ke konci cyklisty Lance Armstronga. Kauzy mají jistě mnoho společného – obě sportovní celebrity dostihlo svědectví jejich bývalých spolupracovníků, oba také kolem sebe vytvořili napjatou atmosféru plnou strachu a extrémního tlaku na výkon. Posouvání vlastních možností, to je jeden z hlavních znaků vrcholového sportu. V Salazarově podání ale byla cena za to příliš vysoká.