Stejně tomu neutečeš

Navzdory tomu, že dirigentka Lydia Tár (Cate Blanchett) v eponymním filmu Todda Fielda běhá poměrně rychle, a jak se zdá také pravidelně a celkem často, její běžecká technika má k dokonalosti značně daleko. Sedí v tom, těžiště zůstává vzadu, záda jsou prohnutá a ke kontaktu se zemí při došlapu dochází výrazně před tělem. Vzhledem k tomu, jakým způsobem Cate Blanchett ke své roli přistupovala (učila se německy a na klavír, absolvovala dirigentské lekce, zhlédla co nejvíc záznamů Mahlerovy páté symfonie a scénář se naučila nazpaměť celý včetně všech ostatních rolí), lze předpokládat, že i její běh je hraný. Nakonec není příliš pravděpodobné, že dirigentka poběží jako Faith Kipyegon nebo Letesenbet Gidey. Běh je zde součástí každodenní rutiny cílevědomé a pracovité umělkyně, přičemž slouží nejen k udržení fyzické kondice, ale také jako prostředek úniku od problémů a stresu. Na jejím životě se podílí obdobně jako běžecké scény na struktuře samotného filmu – dodává mu řád a drží jej pohromadě, aniž by mu tím vnutil pevnou a neměnnou strukturu (běžecké scény se objevují v 58., 66., 89. a 137. minutě při celkové délce 158 minut).

Zjevně však není něčím, co by se pojilo s radostí, a pokud tomu tak někdy bylo, tak v době, kdy Tár sledujeme, už všechna vymizela. Běžecké scény, které máme možnost vidět, jsou všechny spjaté s krizovým obdobím jejího pobytu v Berlíně, kdy se jí hroutí profesionální kariéra i osobní vztahy. Opakovaně ji vidíme, jak běží podchodem nebo v zšeřelém parku. Neběží za něčím nebo k něčemu, ale utíká. Její běh vyjadřuje především úsilí, fyzickou námahu a snahu něčemu uniknout – starostem, potížím, vnějším i vnitřním tlakům a vlastní vině. To se jí však nedaří. Běh jí nepřináší úlevu, jen stupňuje napětí. Nedokáže utéct ani před zvuky, které ji opakovaně pronásledují (metronom, lednice…), protože trpí misofonií. Přesto nemůžeme říct, že by pro ni běh byl zbytečný. Kdo ví, jak by vypadal její život, pokud by nevyběhla.