Team Ingebrigtsen
Co je úspěch v profesionální atletice?
Posuďme kritéria. Rekordy – ano, pokud jsou vyššího celku. Obecně totiž některé národní rekordy nedosahují v dané disciplíně úrovně, kterou v jiném státě zvládá množství atletů. Účast na významných akcích – ano, pokud jde o mistrovství světa nebo olympiádu. Opět jde o otázku konkurence. Paradoxně v případě 1500 m může být účast na některém z mítinků typu Prefontaine Classic nebo na Diamantové lize v Monaku cennější než start na mistrovství Evropy.
Shrnuto, účast ve výběrovém závodu úzké světové špičky. Výkon je v tu chvíli brán jako samozřejmost. Podstatné pro vnímání úspěchu je pak především umístění. Čím prestižnější akce, tím spíš. Zvláštní místo z tohoto pohledu mají olympijské hry, neboť jejich opakováním jednou za čtyři roky klesá možnost zasáhnout do historie. Zranění nebo slabší výkon v den D jsou pak hořkou pilulkou.
Každá disciplína má také určitou hranici, jejíž překonání je považováno za jedinečný výkon. V běhu na 1500 m by to mohl být čas 3 minuty a 30 sekund! Velmi se mluví o překonání 4 minut na míli, ale 3:30 na 1500 m měl na starosti také Brit, Steve Cram, a to v roce 1985. Ze světového rekordu se však mohl radovat jen měsíc, poté již přišla nadvláda afrických běžců. Těšit jej však může stále platný evropský rekord na míli. A přeneseme-li se tímto k fenoménu Ingebrigtsen, tak Filip je tím, kdo měl k překonání 3:30 zatím nejblíže. Konkrétně dvě setiny! Jo, a k té míli. Nejmladší člověk, který dosud pokořil 4 minuty? Jacob.
Gjert, Tone a jejich děti
Kristoffer 1988, Henrik 1991, Filip 1993, Martin 1995, Jacob 2000, Ingrid 2006, William 2013
Tone porodila prvního syna v roce 1988 ve svých osmnácti. Přesto, když o 25 let později přišel na svět William, její sedmý potomek a šestý syn, všichni museli být velmi překvapeni. Má za sebou úctyhodné období mámy na plný úvazek, která k tomu ještě provozuje kadeřnictví. Na druhou stranu část rodiny tráví 200 dní v roce na soustředěních.
Gjert v určité fázi svého života nalezl něco, čemu se plně věnuje, co miluje a co považuje za smysluplné. Jsou to jeho děti a trenérství. Role rodiče, učitele, trenéra. V mnoha ohledech propojené stavy. Řada úspěšných sportovců v rozhovorech vyjadřovala, jak jim byl učitel nebo trenér druhý otcem. Jak je rodiče něčemu naučili nebo je vycepovali (vytrénovali) k nějakým zásadám či přístupům. Být dětem vším zároveň je v dnešní době z různých hledisek obtížné. Gjert je buď dokonalý, nebo má předpoklady si to o sobě myslet. S láskou a upřímným pocitem poslání tak vykonává roli, kterou považuje za cestu k dokonalosti. Cestu k vítězství.
Jako rodič vymyslel svým dětem smysluplnou životní náplň. Sport. Skrze něj dokáže potomkům vyjádřit, že jsou milovaní, že je oceňuje a respektuje.
Být velkým trenérem nebo rodičem vyžaduje zralou a vyrovnanou osobnost. Velký trenér a rodič podporuje svého sportovce (dítě) na jeho cestě zvláště v době obtížných úkolů, zranění či nezdarů. Lidskost je to, co odlišuje a dělá skvělého trenéra.
Jak Ingebrigtsenové trénují?
Z toho mála, co do světa uniklo, je zřejmé, že většinu roku trénují v aerobním pásmu. V období od října do května tvoří základ jejich tréninku budování obecné vytrvalosti. Zařazují běhy při nižších intenzitách a dva dny v týdnu (dopoledne i odpoledne) intervaly na úrovni laktátového prahu (např. 10 × 1000 m na minutové pauze nebo 5 × 6 min rovněž s minutovými pauzami nebo 25 × 400 m s pauzami 30 s; hladinu laktátu v krvi měří v průběhu tréninků velmi často). V tomto období zařazují jako jedinou anaerobní činnost jednou kopců (např. 2 × 10 × 200 m), a to jednou týdně. Celková týdenní kilometráž se pohybuje okolo 160 km. V předzávodním období (zhruba šest týdnů před závody) nahradí výběhy kopců intervaly v závodním tempu (např. 12 × 300 m), přičemž se snaží poslední úseky zrychlovat, a zároveň sníží množství úseků odběhaných v tempu na laktátovém prahu. Součástí tréninku jsou rovněž sprinty (např. 80 m letmo) a cvičení na zlepšení nervosvalové koordinace. Jak řekl Henrik: „Není v tom žádné tajemství. Jde o kontinuitu v tréninku a tvrdou každodenní práci, dvakrát nebo třikrát denně, včetně Vánoc.“
Nudný život pro slast z okamžiku a místo v historii
V rodině Ingebrigtsenů vždy nejprve padají otázky, teprve pak dojde na finální rozhodnutí.Chceš být nejlepší? Chceš si odmítat zábavu tvých vrstevníků? Chceš strávit většinu roku mimo domov, na soustředěních, kde budeš řešit jen trénink, jídlo, spánek, stále dokola?
„V profesionální atletice není místo pro měkouše a citlivky… tak to prostě je!“ Gjert
„Táta je chytrej. Učil se za pochodu. Přečetl všechny důležitý knihy a mluvil s těmi správnými lidmi. Něco jsme zkusili, párkrát se zmýlili. Nikdy jsme však stejnou chybu nezopakovali. Vždy jsme se vrátili k tomu, co fungovalo, a na tom stavěli.“ Henrik
„Nejtěžší je, přesvědčit je o svém přesvědčení, že můžou být nejlepší na světě! Mnoho rodičů na tom vyhořelo. Velké obtíže jsem s tím měl i já!“ Gjert
„Pro něj je těžký být zároveň tátou i trenérem. Pro nás zase být syny a zároveň atlety. Ale celé je to prostě součást hry ve snaze být nejlepší!“ Jacob
„Ingrid je 12 let a vytvořila dívčí rekord oddílu Sandnes IL na 1500 m, 5:09. Holčičí mentalita je však jiná. Uvidíme.“ Gjert
Henrik
Spolu s Kristofferem se nejprve věnovali klasickému lyžování. Jako junior se stal mistrem Norska. Atletika byla doplňkový sport na léto. V atletice tak získalo jméno Ingebrigtsen na významu až po mistrovství Evropy v roce 2012. Henrik zvítězil v závodě na 1500 m a stal se norskou sportovní hvězdou. V běhu na středních tratích do té doby žádný Nor zlatou medaili na mistrovství Evropy nezískal; radovat se mohli pouze dvakrát ze stříbra na 800 m, a to zásluhou V. Rodala (1994) a A. Boysena (1958).
Henrik úspěšně navázal o pár měsíců později na olympiádě v Londýně, kde ve finále doběhl pátý v norském rekordu. Další zlatou přidal na evropském krosu v kategorii do 23 let. V roce 2013 opět posunul hodnotu norského rekordu na 1500 m a pro zlato si doběhl tentokrát v Tampere na mistrovství Evropy do 22 let na trati 5000 m. Zde jej na 1500 m předčil bratr Filip, který se narozdíl od něj dostal do finále. Vrcholem roku bylo mistrovství světa v Moskvě, kde ve finále doběhl „až“ osmý.
V letech, kdy se nekoná mistrovství světa ani olympiáda, je možné soustředit se čistě na výkon. V běhu na středních a dlouhých tratích je totiž rozdíl mezi tréninkem na výkon a tréninkem na umístění na vrcholné akci. A tak byl rok 2014 v Henrikově podání rekordní. Základem je rychlost. Osobák na 800 m v květnu napověděl. Před domácím mítinkem Diamantové ligy v Oslu, kde byla vrcholem programu míle, dával vědět, že se rozhodně chystá vylepšit svůj dosud nejlepší výkon i umístění (sedmý). V cíli z toho bylo čtvrté místo a národní rekord (dosud platný). O měsíc později se běželo v Monaku 1500 m. Nikde jinde se neschází větší konkurence. Skoro ani nezbývalo nic jiného než si opět vylepšit osobák a norský rekord. Tyto tři měsíce představovaly vrchol mílařské kariéry Henrika Ingebrigtsena. Udržet si formu ještě další měsíc muselo být náročné. Přesto si na evropském šampionátu doběhl pro stříbrnou medaili.
Maximem sezóny 2015 bylo překvapivě už halové mistrovství Evropy v Praze (třetí na 3000 m a šestý na 1500 m), jelikož na mistrovství světa se mu nepodařilo postoupit z rozběhu. Běželi v něm spolu s Jakubem Holušou a oba doplatili na extrémní taktizování, které je často vidět v rozběhu číslo jedna, kdy ještě vůbec nezáleží na výsledném čase.
Finálový závod na 5000 m při mistrovství Evropy v Amsterdamu (2016) byl jedním z nejúžasnějších v historii. Čtyři závodníci se na cílové rovince dostali do rozmezí jedné setiny sekundy. Devadesát metrů před cílem byl hrozen šesti běžců s Henrikem na chvostu poté, co předchozích 200 m dotahoval ztrátu. Deset metrů a do třetí dráhy roztažená řada pěti závodníků. Francouz se o půl těla propadá, ale dva Španělé, Němec a Henrik se jako jeden muž proženou nad cílovou čarou. Všichni čtyři by si zasloužili zlatou medaili, avšak technologie cílové kamery dokázala rozlišit jednu setinu sekundy, která Henrika ponechala až jako čtvrtého. Den před tímto úchvatným závodem však získal bronz na 1500 m – bronz v závodě, kde se Ingebrigtsenové radovali zásluhou Filipa i ze zlata.
Filip
Filip Ingebrigtsen jako junior na evropských a světových šampionátech kombinoval 800 m a 1500 m – na osmistovce nikdy nepostoupil z rozběhu, ale jako mílař byl dvakrát ve finále. Mezi dospělými se scénář opakoval, i když už se soustředil pouze na 1500 m. Až sezóna 2016 byla zlomová. Snad trochu díky okolnostem a taktickému závodu se mu povedlo získat titul evropského šampiona (3:46,67 s posledním kolem za 51,83). Celý závod se mu dařilo držet u mantinelu a teprve 80 m před cílem všechny oběhl přes čtvrtou dráhu. Bylo to zároveň poprvé, kdy brali medaili dva Ingebrigtsenové a fenomén Team Ingebrigtsen vstoupil do širšího povědomí. Henrik získal bronz.
Filip prorazil na výsluní stejně vehementně jako v roce 2012 jeho bratr. S titulem mistra Evropy a velkým očekáváním vyrazil na olympiádu. V Riu si doběhl pro postup z rozběhu způsobem, kdy se na cílové rovince prodíral úzkou štěrbinou mezi dvěma atlety, přičemž britského závodníka postrčil a rozhodil natolik, že jej rozhodčí za tento postup diskvalifikovali.
Medaile z mistrovství světa, něco, co v rodině Ingebrigtsenů dosud chybělo (spolu s olympijskou medailí). Překvapivě Filip je tím, kdo se k ní v roce 2017 probil. Při Henrikově zranění byl v Londýně sám a mezi středotraťařskou elitou jej ve finále předčili pouze Keňané Manangoi a Cheruiyot.
Jacob
Když se 4. června 2015 postavil k závodu mezi dospělými, měl za sebou již dva kvalitní závody ve své věkové kategorii, kde ho ale nikdo ještě pořádně neprověřil. Bylo mu čtrnáct let a zaběhl 1500 m pod čtyři minuty. Dostal se tak do B běhu na mítinku v Jessheim a dokončil druhý v novém osobáku 3:50,57. Tímto se zapsal do historie. Pokořil světový rekord čtrnáctiletých. Dostal pak pozvánku do národního programu na Bislett Games v Oslu, které se konaly následující týden. Lépe mu však vyšel až závod na konci července v národním programu Diamantové ligy ve Stockholmu, kde světový rekord vylepšil na 3:48,37. Od té doby je jeho jméno u světového rekordu pokaždé.
Stejně tak od roku 2016 drží sérii vítězství na evropském krosovém šampionátu v kategorii do dvaceti let. Zlomový byl pak rok 2017, kdy už jím byl svět fascinován. V Eugene zaběhl světový rekord šestnáctiletých na míli. Zároveň to byl první závod, kde jsme mezi sebou viděli v jednu chvíli zápolit všechny tři bratry.
Na juniorském evropském šampionátu v roce 2017 nastoupil ke třem disciplínám. Jak řekl, pokusí se porazit bratra Henrika, a to i v množství běhů, které lze absolvovat na jedné akci. U obou bratrů platí, že se jim v takovém případě více daří na distanci, které se primárně nevěnují. Dáno je to časovým programem soutěží, kdy 1500 m bývá až v samém závěru. Získal tak zlato na 5000 m a 3000 m překážek.
Tři mušketýři
V květnu i červnu roku 2018 se bratři vzájemně míjeli, a přestože startovali na stejných akcích, tak nikdy všichni tři ve stejném závodě. Jacob tento rok působil jako z jiné planety. Vyhrál mítink v Palo Alto na 1500 m, pak opět v Eugene zaběhl rekordní míli. Zlepšil se meziročně o šest sekund a nyní se nejednalo pouze o rekord své věkové kategorie, ale celkově juniorský světový. Zároveň jako první z Ingebrigtsenů získal medaili na juniorském MS. Nejprve stříbro na 1500 m a o dva dny později ještě bronz na pětce. Šest dní poté se konal mítink Diamantové ligy v Monaku. Do hlavního závodu nastupovali s Filipem. Byl zde i náš Jakub Holuša.
Ten den bylo něco ve vzduchu. Padl světový rekord na ženském stýplu díky výkonu B. Chepkoechové. Běžela se neskutečná půlka. Amos zaběhl třetí nejrychlejší běh historie od Londýna 2012 a také padl australský rekord v podání Ralpha Doubella. No a na závěr přišla patnáctistovka. Od startu naplno se skvělými vodiči. Meta 800 m, 1:51,7, běžci natažení ve vláčku na nějakých třiceti metrech. Po třech kolech byl na čele Keňan Cheruiyot a Jacob na chvostu ztrácel 3třivteřiny. Filip se držel na skvělém čtvrtém místě. 1200 m, 2:48, to znamenalo kolo za 56,3 a z toho bylo potřeba finišovat posledních 300 metrů. Na dvoustovce jde Filip dopředu a zavěšuje se za druhého Manangoie. Stejně tak Jacob ze zadních pozic předbíhá jednoho mílaře za druhým. Do cílové rovinky vbíhá jako osmý. Většina závodníků cení zuby vypětím. Filip ještě uvolňuje svaly v obličeji a cíl protíná v národním rekordu 3:30:01. Jacob se prohnal ještě o setinu i před Souleimana a doběhl čtvrtý v osobním rekordu, kterým posunul Henrika až na třetí místo v rámci rodiny i norských dlouhodobých tabulek. Zaběhl 3:31,18 v sedmnácti letech a byl to zároveň evropský juniorský rekord. Dokonce i Jakub Holuša časem 3:32,49 vylepšil český rekord, ale jak řekl: „Nemůžu být tak úplně spokojený, když mě předběhl sedmnáctiletý kluk.“
Uběhly tři týdny a nastala loterie v podání rozběhů na 1500 m při mistrovství Evropy v Berlíně. Jacob i Henrik pak startovali i na pětce. Henrik byl v prvním rozběhu a musel předvést velmi rychlé poslední kolo (52,52), aby prošel do finále (na to ve stejném běhu doplatil Jakub Holuša). V dalším rozběhu byl favoritem Filip. Dostal se však do kolize, upadl a musel dotahovat manko. Naštěstí se i tak dostal ve finiši na postupovou pozici a radoval se jako by už vyhrál finále. O to lehčeji se běželo Jacobovi v posledním rozběhu, kde byl s přehledem druhý. Jedna věc je, že byli rozděleni tak, aby si nekonkurovali v jednom běhu. Nicméně především Filipova situace ukázala, jak malá je šance, že poběží na vrcholné akci všichni pohromadě. Běžecké finále na mistrovství Evropy ještě nikdy neběžel tak mladý muž jako Jacob a už vůbec ne tři bratři (krom štafetového běhu na 4 × 400 m, kde jsou fenoménem bratři Borleové).
Běžci seřazeni na čáře označující start závodu na 1500 m. Tři z třinácti jsou Norové a bratři. Soupeři chtě nechtě musí myslet na taktiku. Papírově nejsilnější je po Monaku Filip. Ten se zároveň rozhodl jít do závodu na vlastní triko bez snahy zapojit se do taktiky zbylých dvou bratrů. Nevyplatilo se. Závod začali na chvostu balíku. Měli přehled o dění a čekali na chvíli, kdy se půjde do trháku. Po šesti stech metrech se za Henrikem druhou drahou vyvezli do popředí až najednou vedeni Jacobem po dvou kolech závod vedli. Hradba norských dresů na čele finálového závodu mistrovství Evropy. V náběhu do posledního kola stále vedl Jacob, ale dopředu se drali Britové. Také ti byli ve třech – Grice, O’Hare, Wightman. Jacob do posledních 150 m ještě přidal a nedal ostatním šanci. Naopak Filip vytuhl a boj o medaili pustil. Henrik bojoval, ale zbylo na něj čtvrté místo. Nebezpečně finišoval Polák Lewandowski, ale doběhl těsně druhý.
Na oslavy nebyl prostor. Druhý den se s Henrikem postavili na berlínskou modrou dráhu znovu. Dva závodníci s dvěma patnáctistovkami v nohách proti čerstvému poli kvalitních vytrvalců. V závěru závodu se Jacob dotáhl na Henrikovu úroveň a nastavil mu dlaň, Henrik mu plácnul a oba vystřelili vstříc zlaté a stříbrné medaili. Prostě to udělali.
–––
Text doplňuje autorovu vzpomínku na setkání s Henrikem Ingebrigtsenem při halovém mistrovství Evropy v Praze 2015, kterou jsme publikovali v sedmém čísle časopisu B (jaro 2019).