Teambuilding jako olympijský sport
Šumava umí být na jaře skutečně podmanivá, a to nejen díky svým nekonečným pampeliškovým loukám, které tvoří fascinující žlutý koberec tak nějak na truc podobným odstínům, které najdeme na většině polí v naší krajině. Když se do toho ještě zamíchá jarní vzduch nabitý endorfinem a zástupy lesuchtivých měšťáků, kteří své ranní stromovkové tréninky chtějí uplatnit i jinde než v ulicích Prahy při výročním maratonu, je z toho prapodivná směsice očekávání, ve které je sportovní výkon někdy jen módní kulisou.
Pokud bychom použili otřepanou frázi „Vltava Run není jen závodem…“, tak myslím, že zarazíme hřebíček do tretry v pravém místě, protože jím skutečně není. Vltava Run totiž především prodává zážitek a nutno podotknout, že realizační tým vytvořil za posledních několik let ojedinělý produkt, který je jako stvořený pro současnou podobu běžeckého sportu, v kterém hrají prim nejnovější technologie, chytré hodinky, přípravky, doplňky a instantní tréninkové plány.
Pro ty, kteří se ještě s tímto formátem závodu nesetkali, si dovolím krátký výtah z propozic. Vltava Run je štafetový závod pro tým o 6 až 12 členech, který musí zdolat 360 km, což odpovídá vzdálenosti mezi Zadovem a pražským Braníkem. Pro účastníky je nachystáno 36 úseků v délce od 6,6 do 15,4 km s různými povrchy a obtížnostmi. Úseky lze tedy v týmu rozdělit tak, aby vyhovovaly různým typům závodníků. Týmy se mezi předávkami mohou dopravovat ve dvou až třech vlastních vozech. Startovné činí 18 000 Kč za tým. Kapacita je 300 týmů, vyprodáno bývá během prvních minut až hodin.
Pokud se zastavíme u startovní listiny nenajdeme zde žádné zástupy sportovních oddílů ani kdovíjak velkou zahraniční účast, i přesto je však závod poměrně prestižní a těší se respektu i u mnohých českých atletů – letos se například zúčastnil v týmu tréninkové skupiny Róberta Štefka jeden z nejlepších českých vytrvalců posledních let Jiří Homoláč. Jádrem účastníků však zůstávají především firmy a korporace, které pro své zaměstnance nabízejí možnost sestavit si tým, a tak stmelit svůj úderný pracovní kolektiv prostřednictvím aktivity, která je baví. Inu proč ne, jedná se o zákazníka, pro kterého je tento zaměstnanecký benefit nachystán na stříbrném podnose a může zviditelnit svoje logo, případně i produkt. Pravda, závod pak může působit trochu elitářsky, když vezmeme v potaz, že celkové náklady týmu včetně startovného mohou za víkend dosáhnout i 30 tisíc Kč. V tomto cenovém prostředí není zcela reálné uvažovat o účasti amatérských sportovních klubů, které by nějak nepodpořila konkrétní firma, a tak má Vltava Run startovní listinu takovou, jakou má.
Tento rok jsem mohl osobně okusit tři úseky závodu o celkové délce cca 39 km. Jako příznivce trailového běhu jsem nebyl příliš nadšen tím, že většinu z této vzdálenosti tvořil asfaltový povrch, nicméně uznávám, že v propršeném víkendu to bylo o dost snesitelnější, než kdyby se teploty šplhaly nad 25 stupňů. To, že se nedostavila poslední roky poměrně častá květnová tepla zřejmě hrálo do not i pořadatelům, na předávkách byla totiž volně dostupná pitná voda spíše raritou, ve většině případů si mohl běžec zakoupit za velmi přátelské ceny teplý nápoj, tatranku, či speciality místních hasičů, jejichž ochota a obětavost byla i v časných ranních hodinách opravdu mimořádná. Prakticky většinu starostí s pitným režimem a stravou tak nechávají pořadatelé na účastnících a jejich peněženkách. Na startu bylo pro tým připraveno několik balení plastových půllitrových lahví, pro každého závodníka moravský koláč jako pozornost od sponzora, v půlce trati plechovka energetického nápoje a v cíli nealkoholické pivo a lahev sektu. V člověku až začne hlodat červík nevděčnosti, zdali by si závodníci za své startovné nezasloužili během 25–30 hodin alespoň jednu klasickou občerstvovačku, kterou známe z jiných vytrvalostních klání.
Během závodu mě několikrát napadlo, zda jde vůbec o sportovní výkony, nebo se tady jen všichni účastníme nějakého logistického happeningu konceptuálního umělce, jehož cílem je přesunout lidi a jejich automobily z místa A do místa B. Tento pocit ještě umocní kacířská myšlenka, že z tohoto důvodu jsou snad kvalitnímu zaparkování a bezproblémové cestě na předávku uzpůsobeny i tratě, které běžce v uhrančivé přírodě středního Povltaví vedou několik desítek kilometrů po hlavních a vedlejších silničních komunikacích. Je však možné, že většině závodníků povrch vyhovuje a jsou ochotni ho upřednostnit před během v lese a bahně.
Pokud se vám podaří vaši posádku úspěšně dopravit až do Prahy a podaří se vám zaparkovat na odlehlém parkovišti, můžete na branické náplavce doprovodit finišmana vaší štafety do symbolického cíle. V neděli odpoledne pak na stejném místě probíhá vyhlášení vítězného týmu (jména jednotlivých členů týmu se bohužel nedozvíte), který si mimo výrazné trofeje může odnést i poukaz na účast v příštím ročníku. Zda bude pro následující ročníky tento typ ceny dostačující motivací a zda zaručí účast ještě kvalitnějších týmů si netroufnu odhadovat. Spíše to ale potvrzuje cílení na klientelu, která chce více než rekordy překonávat své komfortní zóny.
Vltava Run je jistě pozoruhodným zážitkem, který prověří vaše stará i nová přátelství a provede vás místy České republiky, které byste pravděpodobně nikdy nenavštívili, což by byla v případě obecní hospody Sboru dobrovolných hasičů v Líchovech rozhodně velká škoda. Je ale nutné počítat s tím, že závod je paradoxně kláním také automobilovým, a proto doporučuji obrnit se trpělivostí, kterou při zvýšeném provozu jistě využijete. Otázkou pak je, kdy se aktuální ekologické debaty dostanou i do prostředí běžeckého byznysu a z velkolepých projektů se začneme vracet zpět ke kořenům a základní prapodstatě běhání – svobodnému pohybu v úzkém kontaktu s naší krajinou ve které nemusí hrát řeka Vltava roli pouze marketingovou.
