This boy is in motion

Sledovat koncert Davida Byrnea je jako dívat se na sportovní klání. Devětašedesátiletý zpěvák a bývalý frontman Talking Heads rád sprintuje po pódiu, vyklusává, tančí a zpívá obklopený ansámblem hudebníků, kteří jsou sladění perfektní choreografií a šedivými obleky. Stačí si pustit koncertní film American Utopia od režiséra Spikea Leea.

Snímek zachycuje putovní představení ke stejnojmenné desce v broadwayském Hudson Theatre, kde při poslední skladbě celý soubor probíhá uličkami divadla a všechny diváky zvedne ze židle. Ve stejné sestavě Byrne představoval titulní píseň „Everybody’s Coming to My House“ v pořadu Stephena Colberta, kde hudebníci pochodovali po studiu a jediným, kdo seděl nehybně a jen pokyvoval hlavou, byl samotný moderátor. „We’re only tourists in this life / Only tourists but the view is nice,“ opakoval Byrne.

Hrdinové Byrneových písní nás provádí městem, z obyčejných věcí dělají dobrodružství a projevuje se tu jedinečný pozorovatelský smysl. Ztrácení se a opětovné nacházení je vytouženým cílem. Z chůze se stává nejen fyzická, ale rovněž vizuální aktivita. Ať už se potulujeme New Yorkem po dvaačtyřicáté ulici, ruku v ruce probíháme dvaaosmdesátou, nebo jen pokyvujeme na zelináře (jako ve skladbě „Independence Day“ z jeho sólové desky Rei Momo z roku 1989).

Pohyb není pro Byrnea nějakou utilitární záležitostí, nejde o to se dostat z místa A do místa B, ale největší slast a uspokojení se skrývá v samotné chůzi, jízdě na kole nebo prostém napínání svalů. Jako to Byrne říká písní „I Dance Like This“ z tři roky starého, už zmiňovaného alba American Utopia: „I dance like this / Because it feels so damn good.“

Pro jeho hudební nebo dokonce spisovatelskou tvorbu je pohyb zásadní. Vyprávění se v Byrneově podání stává fyzickým a rytmickým aktem – a v hudbě ten rytmus byl znát. „This boy is in motion,“ jak ostatně sám zpívá ve starším songu „Happy Day“ od Talking Heads, kteří si groove půjčovali z velmi tělesných žánrů jako disco nebo funku a následně se Byrne zamiloval do výrazných perkusí v africké hudbě.

Kapelu Talking Heads založil se svými spolubydlícími baskytaristkou Tinou Weymouth a bubeníkem Chrisem Frantzem (a později s Jerrym Harrisonem) v roce 1975. Bydleli v New Yorku na Lower East Side jenom kousíček od slavného klubu CBGB, který tehdy platil za epicentrum amerického punku. Postupně vyrostli v jednu z nejvlivnějších a nejdůležitějších kytarových kapel 80. let – možná právě proto, že se tolik odlišovali od současníků jako Television nebo Ramones. V Talking Heads se sešli studenti z uměleckých oborů a k punku se stavěli jako ke konceptuálnímu umění a performace, což se naplno projevilo při natáčení koncertního filmu Stop Making Sense.

V roce 1983 odehrál Byrne s Talking Heads sérii koncertů v hollywoodském Pantages Theatre. S malým rozpočtem chtěli vytvořit něco velkolepého: vystačili si s důvtipem a minimalistickými rekvizitami. Byrne tu nastupuje na pódium jenom s kazeťákem a postupně se k němu přidávají další hudebníci. Měli promyšlenou choreografii a stavěli na principech tradičního japonského divadla.

Zpěvák Talking Heads má na sobě oblek nadměrné velikosti a vypadá, jako by si nechal ramena vyztužit koštětem. Běhá v kolečkách po pódiu a crčí z něj krůpěje potu. Snímek od režiséra Jonathana Hommea je nasnímaný částečně jako akční film a částečně jako klasický hollywoodský muzikál – hýbou se tak všichni včetně kameramanů.

Byrne se tu nemůže zastavit a podobný princip zopakoval s American Utopia o šestatřicet let později, což z toho jednoduše dělá běh na dlouhou trať. Tam už na pódiu tancuje obklopený hudebníky a hudebnicemi různé barvy pleti. Na závěr vystoupení American Utopia, které bylo k vidění taky v Praze, hrál píseň sestávající jen ze skandování jmen obětí policejní brutality v USA. Byrne tím připomíná, že pohyb (v angličtině „move“) má velmi blízko k hnutí („movement“) a politickému protestu, což se projevilo v ulicích při početných pochodech Black Lives Matter.

Talking Heads se po osmé desce rozpadli kvůli nesnesitelným tenzím a sporům o autorství. Poté se Byrne rozběhl do různých směrů – k filmu, divadlu, výtvarnému umění a především psaní knih. Jeho memoárová kniha Bicycle Diaries z roku 2009 ho ukazuje jako vášnivého cyklistu a je psaná ze sedla kola: projíždí se různými světovými metropolemi, přemýšlí o tamní hudbě, ale také o takzvaném právu na město. Tedy že město má především sloužit lidem, ne naopak. Obyvatelé měst by měli mít možnost se volně pohybovat ulicemi – na kole nebo pěšky – jako hrdinové a hrdinky Byrneových písní.

„Nikdy jsem nezamýšlel stát se aktivistou – a nejsem jím,“ píše Byrne v úvodu Bicycle Diaries. „Pořád jsem spíš subjektivní pozorovatel. Naše města jsou živá jako my; mají hlubokou inteligenci a fyzickou podobu. Jsou mozkem i tělem.“ Zamýšlí se nad tím, že naše těla a těla města mají žít v symbióze, pokud tomu tak není, trpíme a cítíme se odcizení. „Když jsme v souladu s naším okolím, cítíme se lépe, pohodlněji. Odměny jsou nesmírné a dalekosáhlé.“

Zdá, že u Byrnea tělo vždy úzce spolupracuje s myslí a bez této součinnosti nemůže tvořit. Obloukem tak splácí dluh městům s jejich architekturou, bočními uličkami, cyklostezkami a vším ostatním, co ho inspirovalo k tolika písním. Je v tom bezmezný údiv, radost z objevování a neposednost, což vystihuje vše, na co Byrne sáhne. Pohyb pro něj nakonec znamená taky naději na lepší budoucnost.